Umět dítě přivinout do náruče, ale zase ji pak v pravý čas otevřít

Autor: Dominika Záveská, týdeník Sedmička Střední Čechy - 8.4.2011

Většina lidí touží po tom, aby od nich dítě nikdy neodešlo. Manželé Hláskovi mají jiné přání. Doufají, že odejde co nejdříve.

V rodinném domku v malé obci nedaleko Prahy netrpělivě očekávají nadcházející víkend. Alžběta Hlásková se připravuje na odjezd se svými dvěma dcerami. Jedenáctiletá Bára a osmiletá Kristýna pobíhají a pokřikují v prvním patře. Jejich otec Vratislav je klidným hlasem napomíná.

V dětské postýlce uprostřed obývacího pokoje se zavrtí peřinka. Alžběta Hlásková k ní přistupuje a konejšivě se ptá: „Ale copak se děje, zlatíčko?“ Oslovení, které bývá vyjádřením láskyplného vztahu matky k dítěti, má v této na první pohled běžné rodině daleko praktičtější význam.

Šestitýdenní nemluvně totiž jméno nemá. „Dá mu ho až jeho osvojitelská rodina,“ vysvětluje Alžběta. Ona a manžel jsou totiž pěstouni na přechodnou dobu.

První odvážní svého druhu

Alžbětu a Vratislava Hláskovi spojuje nejen jejich vzájemný vztah, ale také dlouholetá zkušenost s péčí o znevýhodněné děti.

Vratislav pracoval v dětském domově, Alžběta zase učila na střední škole, kam docházely mimo jiné i jeho svěřenkyně. Postupem času u nich nalezlo dočasný domov a rodičovskou pomoc více než deset takových dětí.

Manželé si čím dál tím více uvědomovali, jak těžké je uzdravovat zraněné dětské duše, které od narození nevěděly, co je to stabilní a bezpečný domov.

Dlouholetou zkušeností i studiem nejnovějších poznatků o neurologickém vývoji dítěte dospěli Hláskovi k jednoznačnému závěru: co se promarní v prvních měsících života, to se později jen těžko dohání. A společnost to stojí nemalé síly i peníze.

Rozhodli se proto oslovit sociální pracovnice Středočeského kraje a jako první nabídnout oficiální cestou službu rané pěstounské péče, kterou doposavad poskytovaly jen neziskové organizace. Domnívali se, že je čeká dlouhá cesta plná přesvědčování.

„Místo toho, aby nám vyjmenovaly desítky důvodů, proč to nejde, dělaly všechno proto, abychom mohly svůj záměr uskutečnit,“ vypráví nadšeně Alžběta Hlásková.

V kontaktu s rodinami

Přes hladký začátek však s prvním miminkem neběželo vše tak, jak doufali. Kvůli zdlouhavému soudnímu řízení u nich pobylo více než rok. Jeho adoptivní rodiče tak přišli o cenné měsíce. Jsou však vděční, že ho jimi provázeli právě Hláskovi.

„Hláskovi dali našemu dítěti lásku a přijetí. Starali se o něj s veškerou péčí a pozorností. Nedávno jsme absolvovali psychologické sezení, které ukázalo, že batole je zcela v pořádku a v souladu s vývojem,“ svěřili se Sedmičce anonymně rodiče.

Dodnes jsou obě rodiny v kontaktu. „Víme, že chtějí, abychom i nadále byli součástí jeho života. Pokud si však někteří rodiče nebudou přát, aby o nás jejich dítě vědělo, budeme to respektovat,“ říká Vratislav Hlásek.

Miminku tak chystají dvě sady fotografií – jednu, kde je na snímcích samo, druhou s celou jejich rodinou. Takže i kdyby dítě vědělo, kde strávilo počátek svého života, bude na něm, zda informaci sdělí svému okolí. „Vše podřizujeme ochraně dítěte – jeho identity a soukromí,“ vysvětlují pěstouni.

Profesionálního přístupu manželů Hláskových si váží Miloslav Macela, ředitel odboru rodiny na Ministerstvu práce a sociálních věcí. „Je cenné, že pěstouni tuto službu poskytují i za situace, kdy není dostatečně legislativně podporována,“ říká Macela.

Od té doby, kdy se Alžběta se svým mužem rozhodla poskytovat profesionální pěstounskou péči na přechodnou dobu, čelí stále jedné otázce. Jak může pečovat o dítě, o kterém ví, že ho bude muset předat jiné ženě?

„Smutek z jeho odchodu vyváží radost z toho, že dítě nemuselo na svou rodinu čekat v kojeneckém ústavu. Je to, jako když hlídáte dítě kamarádce. Také si ho zamilujete, ale nedělá vám problém vrátit ho matce,“ popisuje své pocity Alžběta.

Podle ní v dnešní společnosti převládá vlastnický vztah k dětem, a to je špatně. Také její dcery jednou vyrostou a ona ví, že půjdou vlastní cestou.

Nejtěžší rozhodnutí života

Alžběta i Vratislav doufají, že je takových odchodů čeká co nejvíce. Za největší překážku soudobé praxe osvojování dětí považují dlouhé rozhodování soudů a požadovaný dvojí souhlas matky.

„Chápeme, že jde o to chránit matku, ale její práva by neměla být nadřazena právům dítěte. Navíc když se od ní po šestinedělí žádá druhý souhlas s osvojením, je znovu vystavena nejtěžšímu rozhodnutí svého života,“ namítá Vratislav.

To je také důvod, proč se mnoho párů ucházejících se o adopci bojí převzít dítě již v porodnici. Vystavily by se totiž riziku, že o dítě přijdou, pokud si to biologická matka rozmyslí. Děti tak zůstávají do rozhodnutí soudu v kojeneckých ústavech.

Stát se rodičem nejde ze dne na den

Hláskovi věří, že pokud žena otěhotní a je v bezvýchodné situaci, neměli by ji lidé odsuzovat, pokud se rozhodne dát dítě k adopci. Často je to z její strany naopak zodpovědné rozhodnutí.

„Stigmatizace těchto žen je vede k tomu, že své těhotenství skrývají, poté porodí tajně a někdy tato záležitost dopadá velmi tragicky,“ poukazuje na zabité novorozence Vratislav. Přitom ani období těhotenství by se nemělo podceňovat.

Zejména u některých skupin žen, které své děti odkládají, například narkomanek, je žádoucí, aby byly po celých devět měsíců pod dohledem lékařů. Pokud je navíc žena v psychické pohodě, protože ví, že o dítě bude v budoucnu dobře postaráno, je to z hlediska vývoje jejího potomka velká výhra.

Rodiče prvního miminka, které do péče Hláskovým kraj svěřil, měli představu, že úplné předání bude trvat zhruba měsíc. Nakonec se vše událo během jediného týdne. „Překvapilo nás, jak rychle a jednoduše si k nám dítě našlo cestu,“ popisují osvojitelé.

Zpětně ale říkají, že první měsíc byl zároveň nejtěžší. „Ze dne na den se stanete rodiči a chvíli trvá, než se s touhle rolí sžijete. Učíte se za pochodu, snažíte se rychle poznat povahu dítěte a porozumět jeho potřebám,“ dodávají. Velkou oporou jim byli právě Hláskovi, se kterými si volali a radili se.