Máme za sebou zvykání na novou školu, zánět nosohltanu u jedné, střevní chřipku u obou, plavecký výcvik, sepsání pravidel naší rodiny, výlet do Beskyd, na Slovensko a do Pelhřimova, oslavu mých narozenin, narozenin mého muže, pečení jedna dvaceti druhů cukroví, výrobu vánočního dárku pro maminku, soutěž o nejlepší jednohubku na dětském Silvestru, návštěvu kina, divadla, planetária, zoologické zahrady, výlet na kole ...

Holky nás seskutečně překvapují. A nejvíc překvapují sami sebe.

Holky jsou si totiž jisté, že nic nedokáží. Tedy, byly si jisté.

Například zavázat si tkaničku (v osmi a devíti letech) prostě NEJDE!!! Na to, že neumí smyčku jsem přišla náhodou, při balení dárků. Už to umí. Stačilo pár tkaniček, dřevěná židle a chvilka času. No, chvilka…asi dvě odpoledne. To třetí odpoledne přiběhla nejdřív  Kecalka s řevem TETO UŽ TO MÁM !!! A jasně, Náfuka to prostě musela dokázat taky….

Obě mluví. Co mluví, melou. To, co říkají, dává smysl. Ty tam jsou žvatlavé zvuky jako když kvičí Morče. Normálně mluví. Ještě pořád, potom, co nám přijdou vysvětlit nějaký problém, vypráví nám v souvětích, co bylo ve škole nebo si vymýšlejí nějakou neuvěřitelnou příhodu, ještě pořád to s manželem rozebíráme. Ještě pořád se nemužeme nabažit pocitu úspěchu, jak hodně se toho dokázaly za pár měsíců naučit. Jsou jak houby, nasávají do sebe všechno, co kolem nich projde. Už vědí, že je normální chodit do práce. Že ten kdo pracuje, má peníze. To opravdu nevěděly. Taky chtějí mít práci. Kecalka chce být ošetřovatelkou zvířat a kuchařkou. Bude mít dvě práce, protože chce mít krásný byt a hezky se starat o své děti. Až bude mít dceru, bude se jmenovat Marcela, jako já. Náfuka chce být učitelkou. Proč by ne?  Ostatně, ze školy nosí jedničky, patří k nejlepším čtenářům a několikrát už mě porazila v dámě nebo když jsme hrály mlýn. Dcery bude mít dvě a obě budou Marcely. 

Když k nám holky přišly, nezpívaly. Náfuka vůbec, Kecalka trochu a příšerně.  Začínaly jsme s písničkou  Pec nám spadla a Skákal pes. Zpívat a do toho tleskat se zdálo nemožné. Před měsícem jsme přidaly i dupání do rytmu a v pátek jsem koupila flétničku, triangl a xylofon. No, už jsem měla chvilky, kdy jsem si říkala, jestli se nám to dohánění zanedbání nedaří až moc. " Jedním tahem srdce z lááááskyyy maaaaluuuuujuuuu..."

Tatam je doba, kdy zalezly do postele a ani nešpitly."Koukejte spát, ráno vstáváte do školy."

"Jestli nesklapnete, zítra vám nic nepřečtu."

Ztichnou, jsou to hodné holky. Na minutu. Prostě normální děti, no.

A o to právě jde. Ony nežijí normální život. Bylo jim ubližováno, byly své mámě odebrány. Otec nejeví zájem, nikoho jiného nemají. Jsou u nás, u cizí rodiny a stát řeší, co s nimi bude dál. Stát pověřil mě, abych je vozila do školy, do malotřídky v jiném městě než bydlíme, aby měly individuální péči. Abych s nimi šla k zubaři, na logopedii, k psychologovi. Abych jim koupila všechno oblečení, hračky, knížky, věci do školy… Abych je domazlila, vykrmila, rozesmála. Abych je milovala. Místo ústavu naše rodina. 

Kecalka i Náfuka mě včera dostaly. Lyžovaly jako o život. Pletly se jim nohy, ruce, hůlky i lyže, ale nevzdaly to. Kecalka, která na jaře nedokázala ujít pět set metrů bez toho, aby nebrečela, že už nemůže, sebou řízla snad stokrát. Náfuka nejdřív chvilku trucovala, seděla ve sněhu a tvrdila, že jí ty nohy PROSTĚ NEJDOU rozmotat, ale nakonec se do toho také zakousla. Po cestě domů jsem chválila jako divá.

„ A fakt nám to šlo?  A ty si na mě pyšná, viď, teto? Že jsme šikovný sestry, viď ? A řekneš mamce, jak jsme šikovný? A pojedeme příští víkend? A fakt mi to šlo? A teto, že jsem šikovná?..."

Před několika měsíci byly holky ztracená mláďata. Neměly tušení, co všechno mohou dokázat. Nakreslit krásný obrázek. Z gumiček vyrobit náramek. Přeskočit kaluž. Přeplavat bazén. Cítit radost. Klidně spát. Nepočůrat se. Před několika měsíci by odešly  ruku v ruce s kýmkoliv, kdo by se na ně trochu usmál. Za bonbon nebo kousek čokolády by se Vám pověsily na krk a říkaly, že Vás mají rády. Nechápaly pojem blízkosti, za to strašně dobře věděly, co je to samota. Večer s nimi ležím v posteli, masíruju jim záda, povídáme si. Tolik pus, které jsem za tyhle měsíce dostala, jsem možná nenasbírala za celý život.

A přesto – jsem pro ně jenom teta. Mají svoji mámu, mámu, ke které se jednou (snad) vrátí. Přeju jim to. Přeju to jí. Doufám. Představuju si to. Věřím tomu. Mou prací je provázet je po dobu, dokud se jejich situace nevyřeší. Nechtěla bych být v kůži toho, kdo o jejich dalším osudu rozhodně.

Vím jedno: já odvádím dobrou práci. Já a moje rodina jsme za rok 2014 změnili osud čtyřem dětem. Byli jsme s nimi do té doby, než našly svoji stálou rodinu. Chránili jsme je, tiskli jsme je k sobě, kopali jsme za ně. Moje práce mi dává smysl a přináší výsledky. 

Slibuju si, že se mě nebudou dotýkat nesmyslené řeči politiků, kteří se na péči o ohrožené děti chtějí pouze zviditelnit. Ty řeči, že ústavy jsou celkem dobré, nic špatného se tam dětem přece neděje. Jedna paní poslankyně, členka sociálního výboru, dokonce dva navštívila a viděla, jak to tam mají děti hezké. Dětem nabídla bonbónky a ony jí chytaly za ručičku a mazlily se s ní. Byly tak roztomilé....

Slibuju si, že se mě nebudou dotýkat nesmyslné řeči politiků, kteří se na péči o ohrožené děti chtějí pouze zviditelnit ( ta druhá možnost, že tomu co tvrdí opravdu věří, je ještě horší). Nebudu se kvůli tomu rozčilovat, ostatně, kdoví jaké měli ti, kteří tohle hlásají, vlastní dětství.

Převzato z http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/444497/Kecalka-a-Nafuka-v-dalsim-roce.html