Devítiletá Kristýna a jedenáctiletá Bára ještě pochovají miminko a pak rychle utíkají ven. Neloučily se se svým sourozencem, ale s dítětem, které si vzali rodiče dívek do dočasné pěstounské péče.
Manželé Alžběta a Vratislav Hláskovi z Prahy si dnes teprve dvoutýdenní miminko přivezli před několika dny z porodnice. Starat se o něj budou tak dlouho, dokud pro něj soud nenajde vhodnou trvalou péči. Dítě uchránili před kojeneckým ústavem.
„Umístění do ústavu není správné řešení. To, co se stane na začátku, ovlivní celý zbytek jeho života,“ říká Vratislav Hlásek. „Miminka vnímají celých 24 hodin denně, i když spí. Poznají, jestli mají vedle sebe blízké nebo cizí lidi, jestli se u něj střídají nebo zůstávají, jestli mají dobrou nebo špatnou náladu,“ vysvětluje Vratislav. „Představte si, že dítě leží mezi spoustou dalších brečících miminek, všechna jsou pak neustále ve stresu,“ podotýká Alžběta.
Hláskovi byli donedávna jediní, kdo v republice poskytoval dočasnou péči novorozeným dětem, o které se z různých důvodů nemohli postarat jejich biologičtí rodiče. Školit na pěstouny se začali v roce 2008. S péčí o miminka jim dnes pomáhají jak jejich dcery, tak i rodiče.
„Jsou to průkopníci, prošlapávají cestu. Šli do toho s rizikem, že v některých obdobích nemají odměny pěstounské péče a podobně,“ chválí je ředitel odboru rodiny a dávkových systémů ministerstva práce Miloslav Macela. Po vzoru Hláskových se pro ranou pěstounskou péči rozhodlo v poslední době i několik dalších rodin. Dvě už jsou připravené miminka přijmout.
Soudy si někdy dávají načas
Takzvanou pěstounskou péči na přechodnou dobu umožňují sice zákony už dnes, avšak lidé dostávají finanční podporu jen v případě, že mají dítě právě v opatrování. To by měla změnit nová pravidla. Stát se dnes dočasným pěstounem je proto finančně náročné, lidé se navíc musí vyrovnat i s dalšími komplikacemi.
„Měli jsme miminko, které u nás bylo dva měsíce. Dodnes jsme ale nedostali dávky. Celou dobu se řešilo, že dítě nemá jméno,“ podotkl Vratislav. „Náš systém sociálních dávek nezná dítě beze jména. Je jedno, že má přidělené rodné číslo,“ podivuje se. Peníze jim dodnes nepřišly. Finančně to zvládají hlavně díky tomu, že je podporuje jejich okolí a že má Vratislav jiné zaměstnání. O jménu dítěte rozhodne buď soud, nebo jeho noví rodiče. Kvůli tomu Hláskovi své svěřence neoslovují žádným jménem. „Čeština je bohatý jazyk. Najde se spousta jiných oslovení,“ směje se Alžběta na „Broučka“, kterého právě chová v náručí.
Dnes se Hláskovi starají už o čtvrté miminko. To první u nich strávilo téměř rok a půl. „Soudkyně nebyla vůbec schopná pochopit, jak rychle dítěti běží čas. Byly tam velmi dlouhé prodlevy mezi stáními,“ rozčileně si Hláskovi skáčou do řeči. U ostatních miminek byl průběh už rychlejší.
Objevil se ale další problém. „Stalo se, že jsme mezi dvěma dětmi měli tři měsíce prodlevu. Věděli jsme přitom o dětech, které šly v té době do kojeneckých ústavů,“ kroutí hlavou Vratislav. Podle Hláskových je to tím, že úřady jednají jen podle zažitých postupů. Potíž je také v obrovské přetíženosti sociálních pracovníků. Hláskových se lidé často ptají, zda jim není líto, když se pak musí dítěte vzdát. O to však právě v pěstounství jde. Cílem je připravit dítě na přechod do nové rodiny, pokud všechno proběhne bez potíží a co nejrychleji, je to pro Hláskovy ta největší odměna.
