Nekecej! Dětem se pohádky nečtou!
To co vám chci napsat je jenom o tom, jak může vypadat prvních 24 hodin s malým človíčkem. V pátek v 16:30 zadrnčel telefon s novým oznámením. Je tu 4letá holčička co potřebuje přechodnou péči a pouze čeká na rozhodnutí k předání. I nyní jsme s manželem okamžitě vyrazili zajistit to nejnutnější. Malou postel, malý příbor, malou peřinu s polštářkem a holčičí samolepky na zeď nad postýlku, aby se cítila vítána. Ač to byl za posledních pár dní již třetí „poplach“, do pondělí jsme čekat nemohli. Co kdyby zavolali už ráno. Nevolali ráno, ale hned v sedm večer. Přijeďte si děvčátko v devět vyzvednout v nemocnici. Strohá informace, za níž se skrývalo velké neznámo.
Vyrazili jsme do 30 km vzdáleného města vstříc své první opravdové zkušenosti a já cítila strach. Hlavou vířila spousta otázek. Jak jí to vysvětlím, jak bude reagovat, bude mít co na sebe, přijme ode mě hračku, bude hodně plakat, bude se snad bránit? Marně jsme s manželem čekali, kdy přijde otázka, jaká vlastně bude? Blonďatá či tmavovláska, malá či velká, zdravá nebo nemocná a nic z toho nepřicházelo. Zbyla jen starost, co uděláme, aby byla spokojená.
Dorazili jsme dle dohody a se soudním vykonavatelem vstoupili do nemocnice. Pak jsme ji uviděli, seděla tam blonďatá dívenka s úsměvem na tváři. První myšlenka, „Proboha, to je andílek“, byla rázem vystřídána hořkým pocitem, „co se to mezi lidmi vlastně děje“. Bez problémů se nechala obléknout do toho mála, co měla a tak jsme ji s manželem odvezli k nám domů. Odjela s námi, jako bychom byli staří známí. Bylo to divné a nepřirozené. Čekala jsem snad vše, ale tohle ne, tohle je ŠPATNĚ.
Po příjezdu se krátce seznámila se zbytkem rodiny, a protože bylo dost pozdě, šla jsem jí uložit. Postýlka ji nadchla a ptala se „to je moje?“. Radostně se v ní uvelebila a já se pustila do čtení pohádky. Idylka, která trvala snad pouhou minutku. Náhle holčička začala plakat, pak křičet a hrubě se vyjadřovat. Snažila jsem se ji uklidnit. „Děti přeci mají rády pohádky“. Jaké to bylo překvapení a tragické zjištění slyšet z dětských úst slova „nekecej, dětem se pohádky nečtou, jsi blbá a já chci mámu“ Vzala jsem ji do náruče, pevně objala a sedla si s ní na postel. Ještě chvíli mi hrubě nadávala, ale celou dobu se mě držela kolem krku. Po chvíli už ale jen zoufale vzlykala. Každý vzlyk byl pro mě velmi bolestný a tak jsem ji jen tak mírně kolébala, hladila, tiskla a schovávala své slzy. Manžel mi nastlal pod záda polštáře a tak jsme v této poloze vydržely až do rána. Usnula jen asi na dvě hodiny, a když se vzbudila, byla jako vyměněná. Radovala se z jídla, z koček co se nechají hladit i z lidí kolem sebe. Hltala informace a užívala si všeho s nadšením. Obrovským objevem byla lednička plná jídla. Byla to kouzelná skříň, která stála zato hned první den čtyřikrát zkontrolovat a ujistit se otázkou „ to je pro mě?“ o svém bezpečí.
Cítila jsem, že to nejhorší má za sebou. Nemýlila jsem se. Dnes po sedmi měsících je veselá, učenlivá a začíná být i sebevědomá. Dobře snáší návštěvy i odchody své mámy a už si hraje i s dětmi od sousedů. Každý den, kdy vidím pokroky, které udělala a jak je šťastnější a bezstarostnější, si uvědomuji, že pro nás je maličká za odměnu. Brzy půjde do dlouhodobé pěstounské péče a já jsem šťastná. Vím, že je připravena a že to bude bez pláče a křiku.
