Zázračná novela

Opuštěné děti v Česku se pomalu, ale jistě přesouvají z ústavů do rodin 

Na oranžovém gauči uprostřed obýváku sedí dvě dívky a sklánějí se k měsíčnímu kojenci. O generaci starší žena vaří u kuchyňské linky kávu. Na první pohled to vypadá jako rodinná idylka: dvě sestry jsou na návštěvě u novopečené babičky. Vztahy v tomhle pokoji jsou však složitější. Žena u pultu je profesionální pěstounka Marcela Tobiášová. A jedna z dívek není její dcera, ale mladá matka, která opustila dítě hned v porodnici. Teď se o ně s pomocí pěstounky učí starat a sbírá odvahu k tomu, že si dceru vezme domů.

Její dilema se odehrává v zemi léta kritizované za „rekordní“ počet dětí v ústavech, jejich příliš snadné odebírání biologickým rodinám a za pohrdání rodiči, kteří selhali. Zázrak, jejž sledujeme, umožnila novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí, jež platí od počátku roku 2013. Ta uzákonila profesionální pěstouny, kteří za péči o dítě dostávají plat. A všem, pěstounům stejně jako sociálním pracovníkům, důrazně připomněla, že biologičtí rodiče jsou na prvním místě. Za uplynulý rok se počet krátkodobých profesionálních pěstounů zvýšil skoro dvacetkrát, ze sedmi na 115. Jejich rodinami prošlo 234 dětí.

Do poslední chvíle se přitom zdálo, že novela neprojde. Postavily se proti ní zdejší tradiční ústavy, jež se bály o práci. Na jejich stranu se přidal tehdejší prezident Václav Klaus a normu vetoval. „Z profesionálního prostředí ústavů vytlačíme děti do opatrování lidem, kteří se jako pěstouni zaregistrují ze zištných důvodů,“ shrnul tehdy argumenty odpůrců změn a dodal: „Některé děti budou na ulici nebo mrtvé.“ Sněmovna nakonec jeho veto přehlasovala a po víc než roce lze říci, že se děs a hrůza nenaplnily. Naopak, péče o děti v ohrožení se začíná měnit k lepšímu. Od absurdního zavírání do ústavů jako na běžícím pásu se dostáváme k řešení složitých situací, jež přináší rodinný život.

Přirozená věc

Marcela Tobiášová a její manžel uvažovali o cizím dítěti do rodiny už dávno. Brali se v době, kdy každý z nich už měl dvě odrostlé děti a chtěli jedno společné. Jenže pak se v autě zabila nejstarší mužova dcera a trvalo několik let, než se z toho rodina dostala. Ke svému plánu na adoptivní dítě se bytová návrhářka a zootechnik z Dobrušky znovu vrátili právě v době, kdy se začínala rozbíhat novinka – profesionální pěstouni. A Marcela Tobiášová zjistila, že ji péče na krátkou dobu, než se dítě vrátí do rodiny nebo odejde k adoptivním rodičům, láká více než osvojení či dlouhodobé pěstounství. „Najednou mi došlo, že už nechci mít odpovědnost za další dítě až do jeho dvaceti, že mám strach,“ říká.

Následovalo několik měsíců školení, psychologických testů a her, které měly zjistit, jak spolu členové rodiny vycházejí a kde mají slabiny, sociální pracovnice se vyptávaly sousedů, ve škole, kam děti chodily, u dětského lékaře. Tobiášovi nakonec sítem prošli a zařadili se mezi osm pěstounských rodin na přechodnou dobu, jež nyní eviduje Královéhradecký kraj.

První miminko pobylo v rodině tři měsíce, pak si pro něj přijeli adoptivní rodiče. „Jeho matka o ně nejevila zájem,“ vypráví Marcela Tobiášová. „Nečekalo se, že by se ozvala.“ Přestože pěstouni věděli, do čeho jdou, loučení obrečeli. „Tuhle neděli přijedou adoptivní rodiče i s malým na návštěvu,“ těší se pěstounka.

Před měsícem jeli Tobiášovi do porodnice podruhé. Tentokrát věděli, že matka má o dítě zájem. Dvacetiletá Jana (pravé jméno nechce zveřejnit) odešla v šestnácti z domova, vyhnaly ji mimo jiné neshody s nevlastním otcem. Bydlela s přítelem u jeho rodičů, když zjistila, že je těhotná s předchozím partnerem. Na potrat už bylo pozdě. „Přítel mě sice neopustil, ale u jeho rodičů bych přece jen s cizím dítětem zůstat nemohla,“ říká. Rozhodla se pro adopci. Pak se ale do věci vložila její matka. „Zavolala mi: ‚Ve tři budeš u nemocnice. Půjdeme se podívat na malou,‘“ vzpomíná Jana. „Půjčili nám ji na chodbu. Najednou jsem věděla, že to nejde, že si ji nechám.“

První schůzky pěstounky a matky proběhly na městském úřadě, potom Tobiášová nabídla, ať Jana chodí k nim domů. Ta se mezitím vrátila k matce, vymalovaly spolu pokoj, nakoupily výbavičku. Obě ženy jsou vlastně překvapené, jak přirozeně se celá situace vyvíjí. Jana se bála odsudků, pěstounka se zase trochu děsila, kdo je asi ta žena, která opustila dítě. Stačilo však pár dní a ledy se prolomily.

Tobiášovi se už chystají na další děti. Tentokrát to zřejmě bude obtížnější. Mají dostat dvě děti ve věku pět a sedm let, o které se matka momentálně nemůže starat. Pokud vše půjde podle plánu, měly by se děti vrátit k matce.

Dokázali jsme to

Na nové legislativě zatím vydělali nejvíc kojenci. Většina pěstounů má totiž z jejich přijetí nejmenší strach. Důkazem toho je třeba Dětské centrum Veská na Pardubicku. „V roce 2012 k nám přišlo asi 15 novorozenců,“ říká jeho ředitelka Markéta Tauberová. „Loni jsme tu neměli ani jedno zdravé miminko, u kterého se dala předpokládat adopce.“ Do pěstounské péče odešlo i několik starších dětí a ústav se vyprazdňuje. Z přibližně 50 dětí klesla loni jeho kapacita ke 30.

Ředitelka Tauberová se nicméně nebojí, že by personál přišel v nejbližší době o práci. „Je to přirozený vývoj,“ podotýká a ústav na něj reaguje. Má několik pokojů, kde mohou být matky spolu s dětmi, než se naučí o ně pečovat nebo vyřeší tíživou situaci. Zařízení navíc začalo vycházet ze svých zdí, nabízí terénní služby, bude doprovázet pěstouny a ti mu mohou po dobu, kdy si potřebují odpočinout, děti svěřit. Markéta Tauberová patří mezi osvícené ředitele, jakých je podle odhadů lidí z terénu tak třetina. Změnu nebere jako ohrožení, ale spíš jako něco, co bylo třeba a je nutné tomu jít vstříc.

Ještě nedávno to přitom vypadalo, že podobná změna uvažování není v Česku možná. Pěstouny na přechodnou dobu zná sice česká legislativa už osm let, byli však raritou. Zájemce o tento typ péče o ohrožené děti odrazoval hlavně fakt, že by se museli vzdát své dosavadní práce, zároveň by část roku zůstali bez peněz. Příjem by měli jen po dobu, kdy je u nich nějaké dítě. Nikdo přitom nedokáže říci, zda jim hned po odchodu jednoho dítěte bude svěřeno další, nebo budou třeba několik měsíců čekat. Do téhle činnosti se tak pouštěli pouze lidé, kteří byli osobně zvlášť nasazení. 

Už v roce 2007 sice tehdejší ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas mluvil o tom, že se pěstouni na přechodnou dobu musí profesionalizovat, protože bez jistého platu do toho lidé nepůjdou, nicméně zůstalo jen u slov. Ke skutkům přikročil až o pět let později ředitel odboru rodiny Miloslav Macela – sepsal novelu, jež zdejší prostředí skutečně změnila. Přes odpor některých ústavů a strašení prezidenta Klause se nakonec prosadil změněný zákon, který jasně říká: Děti patří do rodin, ne do ústavů. Biologická rodina je na prvním místě a pěstouni, ať už krátkodobí či dlouhodobí, s ní musí spolupracovat. Profesionálním pěstounům přiznal plat 20 tisíc korun hrubého měsíčně.

Potenciál ožil

Změnu dokládají čísla. V roce 2013 přibylo na osm set pěstounů (jejich počet stoupl z asi 8900 na 9700, většina z nich má dítě v dlouhodobé péči), zhruba polovina z celkového počtu jsou přitom příbuzní dětí. Dramaticky se zvýšil počet profesionálních pěstounů, ze sedmi na 115, další se na tuto práci připravují, specializují se na krátkodobou pomoc a berou peníze, i když nemají žádné dítě. Poptávka je samozřejmě ještě větší. V Česku žije v ústavech nějakých 20 tisíc dětí, polovina z nich je v ústavech sociální péče pro lidi s postižením, kolem osmi tisíc v dětských domovech a výchovných ústavech, zhruba dva tisíce dětí do tří let jsou v kojeneckých ústavech. Profesionální pěstouni obvykle mají víc dětí do roka, kdyby se každý z nich postaral o čtyři, muselo by jich být na vyprázdnění kojeneckých ústavů pětkrát víc.

Zájem o tuto práci sice roste, ale tak jednoduché to zase není. Profesionální pěstouni mohou mít dítě podle zákona nejdéle rok, potom ho musí předat dál, biologické rodině, do adopce nebo dlouhodobým pěstounům. Podle ředitelky Dětského centra Veská Tauberové jsou však děti, o které není velký zájem, starší, Romové, větší sourozenecké skupiny, děti s postižením či děti týrané. Dá se totiž předpokládat, že s nimi bude těžší práce a většina začínajících pěstounů si na ně zatím netroufá. Právě v tom ale mohou sehrát důležitou roli dosavadní zaměstnanci ústavů a vyjít odvážným rodinám vstříc se svými službami.

Důležité je, že jinak začínají uvažovat také státní sociální pracovníci. Ti na kraji mají na starost pěstouny, pracovníci v obcích zase do značné míry rozhodují o tom, co se s dítětem v ohrožení bude dít. „Myslím, že se to rozjíždí,“ říká Marta Janatová z krajského úřadu v Hradci Králové. „Pracovnice obcí nám volají čím dál častěji, zda máme volné pěstouny. Dřív jsem z jejich strany cítila nedůvěru.“ Podle Janatové vlastně stačil první dobrý příklad, adoptivní rodiče, kteří si pochvalovali, v jak dobrém stavu dostali dítě od profesionálních pěstounů, a nedůvěra začala mizet.

Funguje také zmíněný vykřičník, který zákon udělal nad úctou k biologické rodině. „Na kontakt s ní se klade mnohem větší důraz,“ vysvětluje Janatová. „Dřív to bylo tak, že pokud se rodina sama nedomáhala práv, nikdo se o ni moc nestaral. Dnes musí pěstouni podepsat dohodu, kde se ke kontaktům s biologickou rodinou přímo zavazují.“

Takový kontakt je ale mnohdy obtížný jak pro pěstouny, tak pro biologické rodiče. Je potřeba hledat cesty, aby spolu biologický rodič a dítě mohli s pomocí dočasných pěstounů trávit co nejvíce času, aby se tak posilovalo jejich vzájemné pouto. Jednu z těchto cest našli například pěstouni Marie a Viktor Nedbalovi z Prahy. Ti dostali nejprve do péče malé miminko, a pak zjistili, že nezletilá matka tohoto dítěte o ně jeví velký zájem. Jenže tíživá rodinná situace (nejisté bydlení, nedokončené vzdělání, ztráta zaměstnání rodičů) dovedla nezletilou matku nejprve k odhodlání dát dítě do adopce, aby mu bylo v dobře fungující adoptivní rodině co nejlépe.

Časem se však ukázalo, že mateřský cit je natolik silný, že se nezletilá maminka rozhodla o dítě bojovat. „S končícím šestinedělím jsem nejprve chodila ke kojeneckému ústavu, abych byla svému dítěti co nejblíže. Obcházela jsem budovu, protože jsem zpočátku neměla odvahu vstoupit dovnitř,“ vypráví Sandra. „Odvahu otevřít dveře jsem našla až ve chvíli, kdy byly mojí holčičce asi tři měsíce, a od té doby jsem ji v kojeneckém ústavu pravidelně navštěvovala.“ Po dalších dvou měsících už věděla, že bez své dcery nemůže být. Navštívila sociální pracovnici a prosila ji o pomoc. Tak se miminko dostalo s pomocí sociální pracovnice do rodiny Nedbalových. „Sandra byla do své dcerušky blázen, to bylo jasné na první pohled,“ říká Marie Nedbalová. První schůzky probíhaly v parku. „Cítili jsme, že potřebují mít čas jen pro sebe, ale nesměli jsme je nechat samotné. Seděli jsme na lavičce a matka korzovala před námi s kočárem,“ říká Viktor Nedbal. „Bylo to neuvěřitelně nedůstojné.“

Nedbalovi tedy společně se Sandrou hledali lepší řešení. Nabídli Sandře, že u nich může bydlet, Sandra nabídku přijala, a protože byla nezletilá, měli Nedbalovi po dvou měsících v pěstounské péči také ji.

Holčička už vyrostla, jsou jí dva roky, stará se o ni Sandra i celá rodina pěstounů včetně jejich čtyř vlastních dětí. Byť byla pomoc pěstounů určena především Sandře a její dceři, sekundárně přinesla klid i do širší biologické rodiny miminka. Ta získala čas, díky němuž se jí daří postupně odstraňovat překážky, které jí bránily přijmout malé dítě do rodiny. Sandra mezitím už dospěla, letos na jaře dokončí střední školu. Už se nemůže dočkat okamžiku, kdy bude moci požádat soud, aby jí svěřil její dítě do péče. Pak se zřejmě odstěhuje ke svému příteli.

Občas to bolí

Zatímco pěstouni na přechodnou dobu jsou připraveni na to, že hlídají dítě jen po dobu, než se vyřeší co dál, dlouhodobí pěstouni se teprve učí, že by měli zajišťovat kontakt s původní rodinou. Pro dlouhodobou pěstounku Alexandru Tichánkovou je proto kontakt s biologickými rodiči daleko bolestnější. Z ústavu si rodina brala dívku, které už bylo deset let, žije u nich třetím rokem. „Když jsme ji prvně viděli, říkali jsme si, to snad ani není možné,“ vzpomíná matka dvou dospělých synů. „Byla přesně taková, jakou jsme si přáli. Otevřená, milá, šikovná. Byl to hrozně silný zážitek.“ Dívka byla také nadšená, už nějaký čas měla v ústavu na nočním stolku fotky nové rodiny a těšila se na ni.

Zpočátku neviděla Tichánková žádný problém ani v tom, že dívka občas pojede ke své matce, třeba i na delší dobu. Byla tam o letních prázdninách, pak znovu o Vánocích. Jenže potom pěstounka zjistila, že to není, jako kdyby děvče načas poslala ke svým známým: „Začala jsem se bát, postupně jsem přicházela na věci, které se podle mě s bezpečným kontaktem neslučují.“ Matce oznámila, že takové kontakty dál podporovat nebude. „Navrhla jsem jí, ať jezdí k nám, že k ní už dceru pouštět nebudeme,“ líčí. Jenže matka se s tím nechtěla smířit a dala na soud žádost, aby vrátil dceru do její péče.

Soud matce nevyhověl. Pěstounka si přesto sáhla na dno. „Když bylo těsně před soudem, dívka se mě najednou zeptala: Budeš se zlobit, když u soudu řeknu, že chci být s mámou?“ vypráví. „Odpověděla jsem, že se na ni zlobit nemůžu, že chápu, jak je to těžké.“ Pěstounka pochopila, jak těžkou situaci dívka řeší, není si vůbec ničím jistá a stále hledá místo, se kterým se může ztotožnit. Uvědomila si, že zvláště pro větší dítě může být těžké náhradní rodinu úplně přijmout. Přesto si myslí, že pro tyto děti je pěstounská péče, i se všemi úskalími, tím nejlepším řešením.

To jsme již ale u komplikované otázky, na niž neexistuje jediná správná odpověď. Jisté je, že v úvodu zmíněné přelomové novele můžeme být vděčni i za to, že nás od absurdních a jednoduchých ústavních „řešení“ posunula směrem ke komplikovaným skutečným problémům, které přináší normální život.