Dobrý den,

Po jednání sociálního výboru ze dne 14. 1. 2015 na 18. schůzi Výboru pro sociální politiku jsem nabyla přesvědčení, že je nutné seznámit Vás s institucí pěstounství na přechodnou dobu mnohem více a obsáhleji.

Přechodné pěstounství a pěstounství klasické se liší nejenom v různém finančním hodnocení, ale hlavně v náročnosti práce. Přechodný pěstoun je stále na začátku. Při klasickém pěstounství se čase situace rodiny zklidní, rodina najede na jí vyhovující režim, postupem času jde dítě do školky, do školy…(v ideálním případě). Přechodný pěstoun přijímá jakékoliv dítě, pro které je schválen krajem (vliv na věkovou hranici má přítomnost biologických dětí). Nelze si určit, zda chceme děvče, nelze se vyhranit vůči etniku. Např. já jsem zařazena pro věkovou hranici od 0 do 10let, až pro tři sourozence.

Při přijetí novorozence se nikdy neví, zda dítě půjde do adopce nebo zda se vrátí k biologické rodině. Měli jsme v péči holčičku, matka jí opustila ihned po porodu, prohlásila, že jí nechce. Přivezli jsme si ji z porodnice a během dvou dnů nás kontaktoval OSPOD, že si to maminka rozmyslela a chce ji zpět. Nejprve jsme se s maminkou, osmnáctiletou slečnou, scházeli na úřadu. Bála se malou pochovat, přebalit, neměla pro ni žádné zázemí. Postupem času začala docházet k nám domů, přijela za námi i její matka (babička dítěte), která ani nevěděla, že je její dcera těhotná. Po několika týdnech, kdy se obě připravovaly (absolvovaly několik sezení u psychologa) se maminka nastěhovala k babičce. Několikrát maminka spala u nás, pomáhala jsem jí získat jistotu v péči o malou, nakonec si ji převzala do své péče. Nyní malá oslavila svůj první rok, je to nádherná šikovná holčička. Toto je ten zásadní rozdíl mezi dlouhodobou pěstounskou péčí a péčí přechodnou. Žadatel o klasickou formu pěstounství sice počítá, že se bude dítě stýkat s biologickou rodinou a že může být vráceno do biologické rodiny, rozhodně ovšem není připraven na tak intenzivní styk s biologickou rodinou a na výměnu několika dětí za rok.

Dále jsme měli v péči holčičku se silnými abstinenčními příznaky. První měsíc nespala vůbec, postupně byla schopná usnout na deset minut v kuse. Po čtrnácti dnech si vzal můj manžel dovolenou, abych si mohla odpočinout. Oba za sebou máme školení o dětech s abstinenčními příznaky, jsme poučeni o manipulaci takových dětí, o tom, co jim pomáhá…Proto je důležité další vzdělávání a to i partnerů pěstounů. Dítě přijímá celá rodina, nejenom pěstoun. Je nutná i pomoc (kontrola) pro biologické děti v rodinách pěstounů. Kdo nezažil, jak pláče a v jaké tenzi je nechtěné, opuštěné miminko, má možná chuť ušklíbnout se nad dojemným popisováním toho, jak dětem předáváme lásku. Kdyby bylo možné natočit video, jak se z takovýchto dětí v naší péči stávají usměvavé, šťastné děti, které předáváme dál do života bez známek deprivace, bylo by snazší vysvětlit Vám, o co jde. V takových to případech jde o péči 24hodinovou, miminko není odloženo z ruky, miminko se prostě domazlí … opravdu to funguje ‚(a v ústavech to fungovat prostě nemůže).

Dále jsme přijali dvě holčičky, sedm a osm let. Jejich maminka zkolabovala a byla umístěna na psychiatrii. Předala mi k děvčatům veškeré dokumenty s dopisem, že jsou holky těžce nemocné, proto se pokakávají a počůrávají, mladší že má autismus, proto moc nemluví, nemazlí se, starší je mentálně opožděná. Nic z toho není pravda, holky byly „ JEN“ neskutečně zanedbané. V naší péči doslova rozkvetly, maminka se vrátila z léčení a děvčata jí byla vrácena zpět. Po šesti týdnech se matka pokusila o sebevraždu, byla hospitalizovaná v nemocnici a holky odvezeny do DD. V té době jsme již měli další miminko, jezdila jsem za nimi do domova

dvakrát týdně a po předání miminka jsem si je druhý den dovezla domů. Z DD mi je předávaly s tím, že jsou na plenách, na hranici mentální retardace, nesnesitelně manipulativní a nevychovatelné. Máme je pátý měsíc, obě vozíme do malotřídky na vesnici, kde je méně žáků, s učením nejsou žádné problémy. Momentálně za sebou máme první týden bez jakéhokoli počůrání nebo pokakání. Holky mluví ve větách, zpívají, umí plavat, milujou vaření, kreslení…. S maminkou se vídají každý týden v dětském centru, kde s nimi jsem já a pracovnice mé doprovodné organizace. To je hrazeno z příspěvku na pěstounskou péči, z oněch 48tis. Na rok a rodinu. Dále vozíme holky k psycholožce a byly jsme s nimi dvakrát na víkendovém pobytu, kde se jim věnují také psychologové a radí nám, na co se v péči zaměřit. Já si např. na radu obstarala program Maxík pro předškolní děti, s jehož pomocí trénujeme mozek a koordinaci těla. Holky neuměly smrkat, nedržely správně tužku, neuvázaly tkaničku, nechápou pojem manžel (myslely si, že můj muž je můj bratr), neznaly rajče, hroznové víno, nechápaly, co je to těsto na buchtu…Té starší bude za měsíc devět. Maminku se OSPODU konečně podařilo přesvědčit, že za problémy holek nemůže jejich postižení, ale zanedbání. Má poruchu osobnosti, ale silný zájem o to, mít holky ve své péči. Tento týden začíná docházet k psycholožce na terapii, bude se učit jak uspokojit potřeby dětí. Dále se uvažuje o jejím přemístění do domova pro matku a děti, kde by s děvčaty mohla být do jejich dospělosti a za pomoci odborníků tuto péči zvládnout. Holky si přejí být s maminkou „ až se uzdraví a naučí se všechno, co umíš ty“, jak říkají.

Je krásné navrhovat, že biologický rodič musí mít vždy přednost. Zní to logicky. Ale jen pro toho, kdo nikdy neviděl zanedbané, nebo týrané dítě. „ Naše maminka“ může také vykřikovat, že jsme jí ukradli děti. OSPOD ani já nemůžeme ukázat holky, jejich vývoj, popisovat, co jim dělala… A to jim, na rozdíl od mnohých, neubližovala vědomě. Snaží se spousta lidí okolo ní, aby se o holky mohla postarat. Pokud selže, kdo je odpovědný? Mimochodem, žila několik let v ústavu a o své matce neřekne jediné milé slovo…Snažím se, aby děvčata mohla svůj život žít jinak než ona, po azylových domech a ubytovnách, i to je prací přechodného pěstouna.

To, co také zní velice hezky a vznešeně, je návrh, že se sourozenci nesmí dělit. Jak to udělat v praxi, to nezaznělo. Náš Matýsek byl páté dítě čtyřiadvacetileté matky. Dvě její děti má v péči babička, další už nezvládne. Třetí v pořadí je těžce postižené v ústavu, čtvrté v pěstounské péči a Matýska se i přes jeho etnikum podařilo dát do adopce. Jeho noví rodiče jsou schopni časem přijmout ještě jedno, možná dvě děti. Jeho biologická matka je už údajně opět těhotná, pokud bude rodit tímto tempem, bude jich za chvíli třeba deset sourozenců… A co s tím, pokud se sourozenci nebudou smět oddělit? Naplníme jimi ústavy? A co až dospějí? Za jakou částku byste byli ochotní přijmout do své rodiny cizí dítě (děti?) Vy?

V případě, že potřebuju někam odjet, za mě mou práci dělá můj manžel. Je proškolený stejně jako já, absolvoval psychologická vyšetření a testy. Můj plat je dvacet tisíc hrubého i v případě, že máme dvě děti, bude i v případě, že budeme mít děti tři. Holkám jsem kupovala VŠECHNO, včetně oblečení, v kterém odjížděli z DD (chtěla jsem, aby jim to slušelo). Všechny hračky, aktovky, knížky, boty … Prosím, spočítejte si, kolik za službu pro stát ( Vaši práci poslance) dostáváte vy a zamyslete se nad srovnáním prospěšnosti toho, co děláme my. Pak nebudete moci vyslovit větu, že jde pouze a pouze o byznys.

S pozdravem Marcela Tobiášová, přechodná pěstounka