PPPD pohledem speciálního pedagoga, pěstouna a osvojitele

Vzhledem k současné diskuzi o formách náhradní rodinné péče bych ráda vyjádřila své vlastní zkušenosti a formulovala své stanovisko. Toto mé vyjádření vychází ze dvou úhlů pohledu: pohled speciálního pedagoga a pohled osvojitelky či pěstounky čtyř dětí.

Začnu úhlem pohledu, který se mi jeví jako zásadnější, tedy postojem matky: Spolu s manželem jsme se postupně stali rodiči čtyř dětí v náhradní rodinné péči. Píši "rodiči" (ne "osvojiteli" nebo "pěstouny"), protože spíše než institucionální podoba a názvosloví je pro nás zásadnější náš vztah k dětem, který je z našeho hlediska identický s pohledem rodiče biologického. Je to dáno rovněž tím, že instituce pěstounské péče byla v době, kdy jsme děti dostali, velice blízká osvojení, takže nebyl důvod obě podoby příliš rozlišovat. Zároveň se nám narodily také dvě biologické děti, takže snad máme oprávnění k tvrzení, že náš vztah ke všem našim dětem je vskutku rodičovský.

Dostali jsme děti ve věku: 10 let, 13 měsíců, 7 měsíců a 5 měsíců. Přestože jsme se snažili od začátku dávat jim vše, co bylo v našich možnostech, jejich osudy nebyly jednoduché. Tři starší děti se potýkaly s problémy v sociálních vztazích i v učení po celé období dětství. Tyto problémy vyvrcholily v adolescenci do situací, které byly mnohdy na hraně života. Poslední dítko, byť se vyvíjelo velmi dobře až do věku dospívání (i přes vážný zdravotní handicap), nakonec na několik let upadlo rovněž do velmi hluboké krize.

Dnes jsou všechny děti dospělé a víceméně ve svých krizích obstáli. My jsme se ale často ptali: Co je příčinou jejich složitého vývoje? Co stojí za jejich těžkostmi? U každého z nich bychom mohli uvést mnoho faktorů, které by podaly jakés takés vysvětlení, ale všechny mají společného jmenovatele: těžký start do života, start bez rodičovské lásky. Není zde prostor na podrobný rozbor, proto shrnujeme všechny naše zkušenosti do této jediné věty. Dvě zbývající děti, které se nám narodily, jsou dnes rovněž dospělé a ani zdaleka neprošly tím, čím musely projít ty "přijaté". A to přesto, že některé z nich získaly rodinu relativně velmi brzy!

Tímto se dostávám ke svému stanovisku speciálního pedagoga: Jsou známé studie o psychické deprivaci dětí žijících mimo rodinu. Narušení jejich schopnosti vytváření sociálních (zvláště partnerských) vztahů je prokázáno. Start do života "běžných" dětí bývá provázen naplňováním jejich základních potřeb. Pomineme-li potřeby fyziologické, můžeme jmenovat  především vyšší potřeby: bezpečí (jistoty, stálosti), sounáležitosti (lásky, začlenění - na začátku především do rodiny) apod. Je prokázáno, že žije-li dítě mimo rodinu, nenaplnění těchto potřeb může vést k vážným poruchám chování a psychiky v pozdějších obdobích života. Zároveň je v psychologických studiích často uváděno, že nejdůležitějším obdobím pro vytváření vyrovnané osobnosti schopné tvořit kvalitní vztahy je nejranější období života, tedy první dny, týdny, měsíce a roky (včetně doby prenatální).

Zde mohu sloučit své dva pohledy na tuto problematiku: Z našich osobních zkušeností vyplývá, že i několik měsíců nenaplnění základních psychických potřeb poznamená negativně psychiku dítěte na velkou část života, ne-li trvale.

 Když jsme se poprvé dověděli o myšlence pěstounské péče na přechodnou dobu, nebyli jsme schopni zaujmout jednoznačné stanovisko. Na jedné straně jsme rozhodně zastávali stanovisko, že dítěti, které musí z různých právních a sociálních důvodů čekat na přijetí do rodiny, může být tato nová instituce jedině ku prospěchu. Ano, jistě by bylo prospěšnější, kdyby mohlo vyrůstat v jedné stálé rodině po celou dobu dětství, ale není-li to možné, pak rozhodně méně škody přinese přechod z jedné rodiny do druhé než pobyt v ústavním zařízení, po jehož ukončení se stejně přechodu do dalšího prostředí nevyhne. Naše pochybnosti byly spíše o schopnosti případných pěstounů (především žen) vychovávat dítě s láskou a pak je předat jiné rodině. Sami jsme nevěděli, zda bychom byli tohoto schopni, a ani nám o tom nebylo nic známo odjinud.

Avšak vzhledem k tomu, že první pěstouni na přechodnou dobu byli naši blízcí příbuzní a vzhledem k podstatě našeho života rodičů dětí "přijatých", jsme velice intenzivně sledovali, jak tato instituce vznikala a vyvíjela se. Dnes můžeme říci, že známe mnoho pěstounů na přechodnou dobu a viděli jsme desítky dětí, které prošly jejich rodinami, a na základě těchto zkušeností byly naše pochybnosti rozptýleny. Jde-li totiž o rodiny, které jsou "rodičovsky vyzrálé" výchovou svých dětí v minulosti, můžeme tvrdit, že jsou vesměs schopny poskytnout zajištění základních potřeb dítěte bez újmy na psychickém zdraví dítěte i pěstounů. A dítěti samému dají do dalšího života nenahraditelný prožitek přijetí a lásky, který mu spolu s rodinou, ve které bude dítě dále vyrůstat, později pomůže poskytnout totéž další generaci.

Vrátíme-li se k našemu "rodičovskému" pohledu, jeví se nám jako pravděpodobné, že kdyby naše děti měly kdysi možnost projít na startu láskyplným prostředím jiné rodiny, pravděpodobně by jejich další vývoj byl o poznání klidnější a vyrovnanější.

Jsme tedy vděčni za to, že instituce pěstounské péče na přechodnou dobu byla v naší zemi uzákoněna a jsme znepokojeni zprávami o jejím zpochybnění. Možná k hlasům nevole přispělo poměrně vysoké finanční ohodnocení pěstounů, které budí závist a pochybnosti o "ryzosti" jejich úmyslů. Považujeme tedy toto ohodnocení za mírně "politicky" nešťastné, nikoli však neoprávněné. Můžeme-li tedy přispět nějakým způsobem ke zachování instituce pěstounské péče na přechodnou dobu, rádi tak učiníme.

(Jméno osvojitelky je z důvodu ochrany osobních údajů svěřených dětí neuvedeno)