Přebírali jsme chlapečka z PPPD (očima osvojitelů)

Náš příběh jsem se rozhodla spolu s manželem napsat a zveřejnit na základě informace o tom, že by se měla pěstounská péče na přechodnou dobu zrušit. Připadá nám to jako neskutečná hloupost.

Sami jsme si adoptovali miminko a přebírali si ho od pěstounů na přechodnou dobu, se kterými jsme stále v kontaktu. Náš syn se narodil své biologické matce o dva měsíce dříve a byl ponechán po tuto dobu v porodnici než byl umístěn do pěstounské péče na přechodnou dobu.

Souhlas k osvojení podepsala matka až po třech měsících. Poté jsme byli vybráni jako jeho budoucí osvojitelé. Byl to krásný den, když nám sociální pracovnice zavolala tuto zprávu, ale úplně ten nejšťastnější byl, když jsme si ho přivezli domů.

Hned jak jsme ho poprvé uviděli, tak jsme se do něj zamilovali. S pěstouny jsme se předběžně při první schůzce domluvili, že s nimi a naším synem strávíme 4 dny, kde nás postupně seznámí se vším, na co je zvyklý. První den jsme na něj jenom mluvili a hráli si s ním, aby si zvyknul na náš hlas. Další den jsem si ho mohla už chovat a nakrmit a třetí den i vykoupat. Syn si na mě zvykal víc a víc.

Pěstouni byli na začátku víc okolo nás, ale postupně se interval, kdy je viděl a slyšel v naší přítomnosti víc a víc prodlužoval, aby potom následný přechod k nám domů byl pro něj co nejjednodušší a bez stresu, že tam nemá svoji tetu a strejdu, na které je zvyklý.

A povedlo se, naše děťátko jsme si přebírali spokojené, usměvavé, znající láskyplnou, mateřskou péči a bez traumatu, který je u dětí převzatých z kojeneckého ústavu běžný, a to díky pěstounům, u kterých byl. Měl u nich 24 hodinovou péči a každou chvíli mu byl někdo na blízku, stále cítil, že se o něj pečuje a je milován.

Dostali jsme s ním i hromadu fotek a fotoknihu, od jeho vyzvednutí z porodnice až po dobu, co byl u pěstounů. Fotky z porodnice na nás působí smutně. Naše děťátko se ani na jedné neusmívá a nevypadá spokojeně, ale další fotky jsou už rozzářené. Je na nich vidět šťastné a spokojené miminko, které si užívá první měsíce svého života. A takový je dodnes.

Nadále máme možnost sledovat u pěstounů, jak od narození hýčkají všechny další děti, které následovaly po našem synovi a obdivujeme je. Předávají spokojené, usměvavé a šťastné děti, a to i přesto, že to je velmi únavná a náročná práce. A také velmi obětavá. Vždyť oni jsou každou chvíli na začátku, každou chvíli prožívají šestinedělí, vstávají k nim každé dvě-tři hodiny a přesto, že se někdy cítí vyčerpaně, jdou do toho znovu a znovu, protože vědí, že jejich práce má smysl a je velmi důležitá. Nemohou si zaletět nebo jet na dovolenou, kdy se jim zachce. A ve všem, co dělají a organizují, berou ohled na miminko, které právě mají, a všechno se mu přizpůsobuje.

A finanční stránka věci? Měli by za to, co dělají, dostat přidáno a nikoliv jednat o jejich zrušení. Vážíme si všech pěstounů, kteří dávají lásku všem dětem, které připravili na převzetí osvojiteli nebo návrat do původní rodiny.

To my jsme přebírali holčičku...

S manželem jsme se před nějakým časem rozhodli adoptovat miminko a nyní jsme rodiči více než roční báječné dcery. V následujících několika řádcích bych se s Vámi chtěla podělit o naše zkušenosti s náhradní rodinnou péčí.

O tom, že dcera je v přechodné pěstounské rodině jsme se dozvěděli na úřadu, když jsme se seznamovali s její anamnézou. Byli jsme příjemně překvapeni, že za dcerou už 3. den po narození „někdo“ do nemocnice chodil, choval ji, povídal si s ní a těšil ji. Velmi příjemný byl i první kontakt, telefonát s pěstounkou paní R., kde jsme se domluvili na společné schůzce v prostorách organizace Dobrá rodina. Potom následovaly další schůzky, telefonáty a emaily. Postupně jsme se seznamovali se vším, co má dcera ráda a velmi citlivě připravovali přechod k nám domů. S paní R. jsem byla přítomná na pravidelné prohlídce u pediatričky. Předávání probíhalo tak, že jsem se do rodiny paní R. přestěhovala a postupně přebírala péči o dceru a až v momentě, kdy se na mě navázala, jsme se stěhovali i s paní R. k nám domů. Vzhledem k tomu, že dceři byly v té době necelé 4 měsíce, tak vše proběhlo velmi rychle a to během 3 dnů. Paní R. s námi i dál zůstala v kontaktu, velmi intenzivním zejména prvních několik týdnů po předání dcery.

Když jsme žádali o adopci, tak jsme se s manželem připravovali na miminko z ústavu, které bude v nějaké míře deprivované, pravděpodobně opožděné ve vývoji a které už bude mít „vlastní“ historii. Počítali jsme také s tím, že o miminku spoustu věcí nebudeme vědět a nebude nikdo, kdo by nám na to odpověděl. Místo toho jsme se seznámili s pěstounskou rodinou, kde vyrůstala naše spokojená a usměvavá dcera. Paní R. dceři vedla podrobný deníček včetně fotografií a videí, takže bílá místa v její minulosti prakticky nejsou.

Po takhle pozitivní zkušenosti máme požádáno o další miminko a upřímně doufáme, že pokud nebude moci být s námi hned po narození, tak bude začínat v podobně podnětném a přijímajícím prostředí jako začínala naše dcera.