Václav Klaus - "expert" na sociálně-právní ochranu dětí

Článek 50 odst. 1 Ústavy České republiky opravňuje prezident republiky vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen.

Prezident tedy musí vrácení zákona odůvodnit. V případě vrácení Zákona, kterým se mění zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí je odůvodnění plné zjevných nesmyslů, polopravd a omylů, ale v jeho závěru přeci jen dává V. Klaus k vrácení zákona jedno logické vysvětlení.

Autor se v něm obrací k omylným poslancům i vládním úředníkům, že "...by neměli nekriticky přejímat vše, co přichází od renomovaných mezinárodních institucí" s odůvodněním, že "...i tam sedí jen lidé a mohou se mýlit." - na rozdíl od autora, který v následující větě dává jasně najevo, že on ví, že"...v tomto případě se mýlí určitě."

Na závěr nás však autor o zdrojích svého rozhodnutí nenechává na pochybách - je totiž zřejmé, že se kritika neopírá o odborné znalosti a hlubokou osobní zkušenost, ale o pocit správnosti vlastních představ o nejlepším řešení sociálně-právní ochrany dětí: "...Tyto úmysly sdílím, mám však zcela jiné představy o jejich uvádění do praxe..."

Aby bylo zřejmé, že toto nejsou věty vytržené z kontextu, uvádíme zde odkaz na plné znění dopisu prezidenta republiky Václava Klause, který zaslal ve středu dne 12. září 2012 předsedkyni Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Miroslavě Němcové a v němž odůvodnil vrácení zákona o sociálně-právní ochraně dětí. (Jeho plný text s tučně zvýrazněnými pasážemi, které se přímo dotýkají tématu NRP a pěstounské péče na přechodnou dobu naleznete i na konci tohoto článku).

Novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí měla od začátku roku 2013 konečně umožnit, aby ani česká miminka vyžadující náhradní rodinnou péči nemusela začínat svůj život v kojeneckých ústavech. Novela měla vytvořit podmínky pro rozšíření pěstounské péče na přechodnou dobu. V. Klaus argumentuje tím, že prý byla novela přijata pod tlakem mezinárodních organizací, že nebude dost pěstounských rodin a jinými důvody, které vypovídají o zřejmé neznalosti problematiky.

"Novela zákona je připravena tak, aby pěstounů bylo více. Já mám pocit, že pan prezident byl ovlivněn těmi fámami, které novelu provázely," říká Miloslav Macela, ředitel odboru rodiny a ochrany práv dětí na MPSV. "To, že na náš problém upozorňují i mezinárodní organizace, nemění nic na tom, že nedostatky v péči o děti v České republice jsou."

Z naší zkušenosti nejsou obavy z nedostatku pěstounů pro péči o děti do tří let založené na faktech. Zájem rodin o poskytování pěstounské péče roste s tím, jak se k veřejnosti dostávají informací o zkušenostech s tímto typem péče. V únoru 2011 byli manželé Hláskovi v republice jedinými pěstouny na přechodnou dobu (ne tedy na "...dobu určitou" jak se zřejmou neznalostí uvádí V. Klaus). Již nyní se množství připravených pěstounů dá počítat na desítky a další rodiny se snaží získat pro zodpovědné rozhodnutí dostatek informací, účastní se seminářů na toto téma či už přímo procházejí přípravou pěstounů. Každá rodina, která tak začne pěstounskou péči na přechodnou dobu poskytovat, inspiruje ve svém okolí další rodiny. A to i navzdory nevstřícné podpoře ze strany státu, které se této formě náhradní rodinné péče o ohrožené děti dostává, což je v rozporu s prognózou V. Klause, že "...Hlavní motivací pěstounů napříště už nemá být jejich zájem o děti, jejich altruismus a soucit s dětmi, které nemají vlastní rodinu, ale motivace finanční".

Bez změny zákona však pěstounské rodiny na přechodnou dobu nebudou moci dlouhodobě fungovat. Pěstouni nemají žádnou specializovanou podpůrnou síť, která by jim v jejich náročné práci napomáhala, nepočítají se jim roky do důchodu a ocenění jejich náročné práce společností je skutečně velmi malé, ačkoliv šetří státu desítky tisíc korun měsíčně. Není také výjimkou, že po přijetí dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu čekají pěstouni několik měsíců, než vůbec dostanou alespoň nějaký příspěvek na péči o něj. Často je v té době dítě již ve své definitivní rodině. Novela by měla postavení pěstounů vůči státu posunout na kvalitativně novou úroveň a zároveň poskytnout alespoň základní legislativní nástroje pro kvalitní výběr, vzdělávání a doprovázení pěstounů. V těchto souvislostech může až cynicky vyznívat prohlášení ze zvěru dopisu "...Tento zákon je bezcitný a surový. A je projevem neúcty k těm, kdo se dnes poctivě věnují pěstounské péči."

Na prohlášení typu "Námezdní pěstounská péče sníží počet dětí vhodných k osvojení." nebo "Některé děti, nebudou-li v ústavu, budou v lepším případě v nemocnicích, v horším budou na ulici nebo mrtvé." či dokonce "...existence českých kojeneckých ústavů neznamená zaostalost, ale naopak náskok České republiky před ostatními zeměmi." a na zlehčování opačných názorů znevažujícími komentáři typu "...lacině sentimentální kritika kojeneckých ústavů" či "...ti, kteří skutečně stojí o to pomáhat opuštěným dětem, to dělají již dnes." snad ani není mezi svobodně myslícími lidmi třeba reagovat.

Žádáme proto poslance, aby se v zájmu dětí nad zákonem ještě jednou sešli a opět vyjádřili svůj zdravý rozum jeho tentokrát již definitivním přijetím.

Plný text dopisu s odůvodněním vrácení novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí
(zvýrazněné pasáže - redakce)

V Praze dne 12. září 2012

Vážená paní předsedkyně,

využívám pravomoci dané mi článkem 50 Ústavy České republiky a vracím Poslanecké sněmovně  zákon ze dne 5. září 2012, kterým se mění zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Zákon mi byl doručen 7. září 2012. 

Novela byla přijata pod tlakem mezinárodních institucí: Úřadu vysoké komisařky OSN pro lidská práva, Dětského fondu OSN a Evropské komise. Tyto instituce kritizovaly Českou republiku za velký počet dětí umístěných v ústavních zařízeních a malý počet dětí v pěstounské péči, resp. začaly prosazovat jako svůj politický program, aby žádné dítě mladší tří let nebylo umístěno v ústavní péči.

Takto motivovaný zákon vyvolal obavy z rušení kojeneckých ústavů a dětských center. Další obavy vyvolává nedostatek pěstounů. Panují důvodné obavy, že nebudeme mít ani pěstouny, ani ústavy, a děti budou končit na ulici. Nedůvěra veřejnosti je zesílena nedávnými negativními zkušenostmi se špatně připraveným zaváděním jiných sociálních reforem.

Moje obavy vyvolává nově stanovená a velmi široce a vágně vymezená povinnost obecních úřadů obcí s rozšířenou působností pravidelně vyhodnocovat situaci všech dětí a rodin a posuzovat, zda nepotřebují nějakou formu sociálně-právní ochrany (§ 10 odst. 3 novelizovaného zákona). To povede - zejména ve spojení s úřednickým alibismem a byrokracií – ke stále většímu zasahování veřejných institucí do soukromí rodin a ke stále většímu tlaku na rodiče, jak a co mají vštěpovat svým dětem. Děti ale nejsou veřejným statkem, nejsou "majetkem" společnosti - kromě toho, že jsou především samy sebou, jsou dětmi svých rodičů.

Nový zákon  neobsahuje žádné pojistky proti libovůli úředníků při posuzování toho, zda rodiče vychovávají své děti správně, a hrozí tedy, že státní zásahy do výchovy dětí, které mají být jen zcela výjimečnou záležitostí mající své oprávnění pouze v extrémních situacích, se stanou běžnou praxí s výhledem, že rodiče - stejně jako pěstouni - začnou být vnímáni jako státu podřízení vychovatelé. Takový pohled nemohu přijmout.

Plánovaná profesionalizace pěstounské péče tyto mé obavy potvrzuje a dále prohlubuje. Novela vnímá pěstounskou péči nikoliv jako poslání, ale jako zaměstnání. Hlavní motivací pěstounů napříště už nemá být jejich zájem o děti, jejich altruismus a soucit s dětmi, které nemají vlastní rodinu, ale motivace finanční. Protože ti, kteří skutečně stojí o to pomáhat opuštěným dětem, to dělají již dnes. Z profesionálního prostředí dětských ústavů tak budeme vytlačovat děti do opatrování lidem, kteří se jako pěstouni zaregistrují z čistě zištných důvodů. A podle tohoto zákona budou dostávat peníze již vstupem do školících programů, ne až přijetím dítěte do své péče.

Za zvlášť extrémní projev tohoto trendu považuji pěstounskou péči na dobu určitou: v jejím důsledku děti budou střídat rodiny, stále znovu a znovu si budou zvykat na nové pěstouny, na nové prostředí a na nové kamarády. Takový osud je krutější než ústavní výchova v relativně stabilním prostředí a je v příkrém rozporu s proklamovaným účelem zákona a se zájmy dětí. V tomto smyslu jsem obdržel mnoho dopisů s autentickými příběhy, dokazujícími, jak rozhodující pozitivní vliv na další vývoj měl pobyt dítěte v profesionálním odborném zařízení v kritické rodinné situaci.  

Děti nejsou zboží a tento zákon na to málo pamatuje. Zcela specifickou podkapitolou problematiky novely jsou obavy laické i odborné veřejnosti z rušení kojeneckých ústavů. Takové obavy spojené se zásadním nesouhlasem vyjádřila již před časem například i Česká lékařská komora, Česká pediatrická společnost, Společnost sociální pediatrie při České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně a další odborné instituce. Přestože výsledná podoba zákona oproti původní verzi již neobsahuje výslovnou zmínku o tom, že by se kojenecké ústavy měly v budoucnosti rušit, nikdo nerozptýlil obavy z toho, že právě k tomu zákon směřuje. Kojenecké ústavy nejsou jen dětským domovem pro ty nejmenší děti, jsou současně institucí léčebnou, jejíž funkce je v řadě případů nenahraditelná. Není možné dosáhnout stavu, že vůbec žádné dítě nebude v ústavu. Některé děti, nebudou-li v ústavu, budou v lepším případě v nemocnicích, v horším budou na ulici nebo mrtvé.

Není pravdou, že hlavní důvody pro umístění dětí v kojeneckých ústavech jsou důvody sociální, naopak, převažují důvody zdravotní a zdravotně – sociální: podle údajů, které mám k dispozici, to bylo v roce 2010 55 % všech umístění. Není pravdou ani to, že by kojenecké ústavy a dětská centra byly jakýmisi odkladišti dětí poskytujícími jen mizernou péči. Opak je pravdou, protože i tyto zařízení jdou s dobou a modernizují se.

Námezdní pěstounská péče sníží počet dětí vhodných k osvojení. Placené pěstounství na jedné straně a osvojování dětí na druhé fungují jako spojené nádoby. Tuto zkušenost udělalo např. Spojené království, které má na jedné straně jeden z nejpropracovanějších systémů hrazené pěstounské péče, na straně druhé tam je osvojováno jen minimum dětí. Je to logické, adopce vyžaduje přípravu dítěte a námezdní pěstounská péče takovou přípravu fakticky neumožňuje. 

Pokud dnes mezinárodní instituce kritizují české kojenecké ústavy, dětská centra a babyboxy,  měly by vzít v úvahu i to, že Česká republika vždy patřila a stále patří k zemím se špičkovou dětskou zdravotní péčí a s nejnižší dětskou úmrtností na světě, a měly by se zamyslet i nad možností, že existence českých kojeneckých ústavů neznamená zaostalost, ale naopak náskok České republiky před ostatními zeměmi. Pokrok může spočívat nikoli v jejich zrušení coby přežitku, ale naopak v jejich další modernizaci. Česká republika nemá důvod se svého  náskoku vzdávat jen proto, aby byla stejná jako ostatní. Kritizující mezinárodní instituce by se měly České republice za své zprávy omluvit a poslankyně a poslanci českého Parlamentu i čeští vládní úředníci by neměli nekriticky přejímat vše, co přichází od renomovaných mezinárodních institucí - i tam sedí jen lidé a mohou se mýlit. A v tomto případě se mýlí určitě. 

Tento zákon je bezcitný a surový. A je projevem neúcty k těm, kdo se dnes poctivě věnují pěstounské péči. Nepochybuji, že stejně jako lacině sentimentální kritika kojeneckých ústavů je i tento zákon motivován jen těmi nejlepšími úmysly. Tyto úmysly sdílím, mám však zcela jiné představy o jejich uvádění do praxe, než jaké vedly autory tohoto zákona. Žádám proto poslance, aby se v zájmu dětí nad zákonem ještě jednou zamysleli.

S pozdravem
Václav Klaus