Radosti a strachy v pěstounské péči na přechodnou dobu aneb Příběh o předání vazby

          K napsání tohoto článku mě vybídla naše klíčová pracovnice, když jsme si po předání dětí trvalým pěstounům povídali o tom, jaké to vlastně bylo. V první chvíli mě napadlo PROČ? Vždyť článků na toto téma se v poslední době objevuje hodně a hlavně svoje prožitky považuji za velmi osobní a soukromé. Ale pak jsem si řekla PROČ NE? Třeba tak někomu pomohu zodpovědět si otázky, které trápily i mne.

Náš příběh tedy začíná . . .

          Byl krásný listopadový den, může-li tak člověku připadat neustávající mrholení a zima zalézající za nehty. Sbírala jsem na zahradě poslední jablka a ořechy, když mi v kapse zazvonil mobil. Mé tušení se v okamžiku naplnilo: „Máme dítě?“  „Mám tady dvě děti, sourozence. Zkusíte?“ „Zkusíme.“

A tak do naší rodiny najednou přibyly dvě malé neznámé osůbky, dvouapůlletý chlapeček a jeho pětiměsíční sestřička. Pro zachování jejich identity jim říkejme třeba Kovboj a Beruška. Zatímco Kovboj nás všechny brzy dokázal svou roztomilou povahou lapit a postupně i osedlat, s Beruškou to bylo jiné. Byla klidná, tichá, nenápadná, jako by vůbec ani nebyla. Její přítomnost prozrazovalo jen lehké chrochtání ucpaného nosíku. Neříkala si o nic, o jídlo, o teplo, o náruč. Tento stav trval přibližně týden. Pak přišel týden pláče a bezesných nocí, v nichž chtěla být pevně přitisknutá k mé hrudi za neustálého kolébání. Tehdy začala vznikat naše vazba, opravdová vazba matky a „jejího“ dítěte. Beruška ke mně přilnula pevně a postupně do svého kruhu blízkých přijala i všechny ostatní členy naší rodiny. Brzy dávala jasně najevo, kdo je její a kdo cizí. Byla „naše“.

Kovboj absolvoval daleko delší proces přibližování. Zpočátku se k nám choval naprosto stejně jako ke všem cizím lidem, byl milý, rád chodil z náruče do náruče, přilepil se na každého, kdo byl ochoten mu dát něco k jídlu, postarat se o zábavu, věnovat mu kousek své pozornosti. Pak, přibližně po čtyřech měsících, nastalo období vzdoru a zkoušení hranic. Pral se ve mně vztek z pocitu totálního nevděku a rozum, který mi říkal, že chudák tady nejsem já, ale Kovboj, že já to musím vydržet, aby pochopil, že ho může mít někdo rád, i když zrovna šíleně zlobí a vyvádí. A to vše stále s vědomím, že já ho tady mám jen na chvilku, že zase přijde změna a bude si tohle všechno muset zkusit znova. Vztek i zlobení odeznívalo, hranice se postupně usazovaly na svá místa a přišla další zkouška. Kovboj mi začal zkoušet říkat „maminko“. Dosud jsem byla „teta“, lépe řečeno jedna z mnoha tet. Co s tím? Trpělivě jsem mu vysvětlovala, že já jeho maminka nejsem, že svoji pravou maminku přece zná. Cítila jsem, že teď už mi nemůže začít říkat maminko. Blížil se rok našeho společného soužití a konečně se rýsovala reálná naděje na předání dětí do trvalé pěstounské rodiny, tedy naděje na opravdovější maminku. A naděje se brzy opravdu stala realitou, pěstouni s přijetím obou dětí souhlasili. Brzy měl tedy přijít čas loučení, ale před tím ještě zbývalo splnit náš nejtěžší úkol – citlivě předat vazbu. Bylo mi jasné, že Kovboj přejde do nové rodiny bez problémů, potřebuje ji. Ale co Beruška??? Moji počáteční radost postupně střídala nervozita. Zvládne to? A zvládnu to já? Nebudu brečet? Nechci brečet, vždyť jim tu rodinu přece neskonale přeju. Jenže všude kolem mě otázky známých: „Nebude se vám stýskat? Takový krásný děti! A tak dlouho u vás byly, už si na vás tak zvykly a vy na ně určitě taky, ne?“ Když jsem se jim snažila vysvětlit cosi jako přenos vytvořené vazby, dívali se na mě nedůvěřivě. Připadala jsem si v jejich očích naprosto bezcitná. Stále sílily obavy, jak to zvládneme.

S odstupem času musím říct, že si myslím, že jsme to všichni zvládli fakt dobře. S novými pěstouny jsme si padli do oka. Hned od počátku jsme se s manželem snažili dávat pozor na to, abychom dali pěstounům svobodu v navazování a dětem svobodu v jejich přijímání. A vše šlo poměrně hladce. Kovboj se do nové tety zamiloval téměř okamžitě, Beruška postupně. Jen jsme jí museli nechat potřebný čas. Když nám připadala dostatečně připravená, naplánovali jsme den D. U nás doma se s dětmi všichni rozloučili, s manželem jsme je dovezli do nového domova, v jejich nové rodině jsme společně povečeřeli, společně jsme děti opusinkovali, uložili je do postýlek a zamávali. Nebrečel nikdo. Všichni už jsme byli z celého toho „předávacího procesu“ neskutečně unaveni. Ujistili jsme nové pěstouny, že jsme „na drátě“, pokud by bylo třeba, a jeli jsme domů, prostoupeni nepopsatelně zvláštním klidem.

Týden po předání jsme se s manželem jeli na novou rodinku podívat. Cítila jsem šimrání kolem žaludku z toho, jak nás děti přijmou. Kovboj se na nás smál a halekal už z daleka. Ale Beruška nás překvapila, nějak nás nemohla poznat. Nechala se od nás pochovat, ale stále si nás prohlížela a v jejích očích byla naprosto čitelná otázka: „Kdo jste? Znám vás, ale nemůžu si vzpomenout...“ Až po delší době si začala vzpomínat na naše říkanky a společné hry a začala se k nám trochu víc tulit. Ale ani jeden s námi už nechtěl odejít. Už byli doma. A stále jsou, občas se s nimi vídáme.

            Prožili jsme s dětmi 1 rok, 1 měsíc a 11 dní. Čas plný smíchu, pláče, mazlení, hraní, vzájemného učení, nevyspání, rok přesně takový, jaký si asi dokáže představit každý, kdo aspoň chvilku hlídal dvě maličké děti. Přilnuli jsme k nim a ony přilnuly k nám, Beruška zcela. Vím, že jí jsme do života dali to nejcennější, co od nás mohla dostat – naučila se vytvořit si pevnou a bezpečnou vazbu k druhému člověku. O Berušku se už nebojím. A vzpomínám na Kovboje. Přeji mu, aby i on poznal, že nemusí stále jen bojovat o přežití, a časem dokázal někomu důvěřovat, aspoň trošku.

Alena Kolářová

pěstounka na přechodnou dobu doprovázená organizací Děti patří domů.