Pěstounka na přechodnou dobu, kterou doprovází organizace Děti patří domů, se zamýšlí nad některými aspekty PPPD. Pojďte přemýšlet spolu s ní!

Reflexe přechodně pěstounská

Jsem pěstounka na přechodnou dobu a dost často pociťuji na vlastní kůži, jak kontroverzní toto povolání v současné době je. Z jedné strany slýchám, jak my pěstouni úžasně dětem pomáháme, až mi té chvály připadá někdy přespříliš, ze strany druhé, že si bereme děti hlavně ze zištných důvodů. Proč bychom si je jinak brali, když jsme schopni je zase po několika týdnech nebo měsících poslat dál. To mě pak vždy mrzí a přemýšlím o sobě, jaká vlastně jsem, jaká je moje motivace k této práci a jestli má ta práce vůbec smysl. Když si ale vzpomenu na svá již předaná pěstouňata, přestává mě otázka po smyslu trápit. Jenže to je moje osobní zkušenost. A jak sdělit svou osobní zkušenost lidem, kteří podobnou nemají? Jak aby pochopili? Pokusím se o to a třeba pochopíte.

Nejprve se musím vrátit zhruba o 20 let zpátky. Tehdy jsem po maturitě začala studovat na pedagogické fakultě speciální pedagogiku. V rámci praxí jsme navštěvovali různé typy speciálních škol i různá ústavní zařízení. Viděli jsme tam děti zdravé, nemocné, děti s různými druhy a stupni postižení, včetně těch trvale upoutaných na lůžko. Všude se nám většinou celkem líbilo, prostředí bývalo přívětivé, atmosféra příjemná, o děti se staraly milé a sympatické paní učitelky, vychovatelky nebo taky zdravotní či řádové sestry. Mnoho dětí mělo ale jedno společné - nemohly se vrátit večer domů ke své rodině, ke své mamince. Některé se domů vracely na víkendy, některé třeba jen na prázdniny, některé ale nikdy, neměly se kam vrátit. Osudy těchto dětí nám, zatím málo otrlým studentkám, často vháněly slzy do očí. A tehdy ve mně začala pomalu klíčit myšlenka, že bych chtěla jednou nějakému takovému opuštěňátku pomoci, aspoň jednomu. A protože myšlenka to byla dost neodbytná, začala jsem pátrat po možnostech, jak by se to dalo zrealizovat, začala jsem pronikat do systému náhradní rodinné péče. Ta se nakonec stala i tématem mé diplomové práce. Při jejím zpracovávání jsem narazila i na formu tzv. krátkodobé pěstounské péče, která již tehdy v řadě zemí fungovala. To mě velmi zaujalo. Dělat dětem převozníka přes rozbouřené vody, než budou moci spočinout ve vodách klidnějších, to by mě asi bavilo. Jenže taková forma péče u nás byla v té době téměř nemožná. A moje představy asi dost naivní.

Přesto se myšlenka na nějakou formu pomoci opuštěnému dítěti v průběhu dalších let opakovaně vracela, až vyústila ne příliš vydařeným pokusem o péči hostitelskou. Začali jsme navštěvovat v nedalekém dětském domově chlapce, kterého jsme dosud vůbec neznali a který byl starší než naše děti. To vidím dnes jako hlavní důvod neúspěchu. Návštěvy působily dost uměle a křečovitě, až se postupně vytratily. Tahle forma péče naší rodině prostě nesedla. Hlavně nebyl ten správný čas ani vhodné podmínky. Smířila jsem se s tím, že tohle prostě v mém životě nevyjde, vždyť nikdo nedokáže zrealizovat všechny svoje plány a přání. Až jednoho dne přišla naše dcera, která zrovna absolvovala praxi v kojeneckém ústavu, s otázkou, jestli bychom si přece jenom nějaké malé dítě nechtěli domů vzít. Ta otázka přišla v období, kdy jsem už delší dobu pociťovala potřebu nějaké životní změny. Dokud to ještě jde, dokud ještě můžu. A protože jsem věděla, že u nás byla tzv. pěstounská péče na přechodnou dobu nedávno uzákoněna, nebylo o čem dlouho přemýšlet. Zkusíme to. Přihlásili jsme se tedy s manželem do přípravného kurzu, na jehož konci jsme byli jako přechodní pěstouni schváleni. Ale ani tehdy jsme si ještě nedokázali představit, co nás vlastně čeká.

Za dobu našeho pěstounství jsme zatím měli doma třináctiletou dívku, která u nás pobyla jen krátce a vracela se zpět do své vlastní rodiny. Pak jsme se starali o dva sourozence. Holčička měla pět měsíců a bráška dva a půl roku, když k nám přišli. Ti u nás strávili třináct měsíců a odešli do trvalé pěstounské péče. A zatím poslední naše pěstouňátka byla dvojčátka – dvě holčičky, které jsme přebrali z porodnice, ty od nás odcházely v osmi měsících do adopce. Máme tedy za sebou trojí přijetí a trojí předávání celkem pěti dětí. První předávání probíhalo sice za poněkud dramatických okolností, ale bylo pro nás vlastně nejjednodušší, protože dívka se domů k mamince moc těšila. Druhé naše předávání bylo dvojité. Chlapec měl při předávání tři a půl roku, dalo se mu tedy už ledacos vysvětlit. S novou tetou (dnes už mámou) si brzy padli do oka a navíc se na něj v rodině těšili dva starší sourozenci, se kterými si velmi rád hrál. Takže jeho předání do nové rodiny probíhalo celkem hladce. Jiné to však bylo s jeho sestřičkou. Holčička byla ještě maličká a byla „naše“. Měla k nám vytvořené pouto (vazbu, která je pro další zdravý citový a emoční vývoj každého dítěte tolik potřebná a jejíž absence v raném věku se později v životě dá nahradit jen velmi obtížně). Měla jsem tedy z předávání trošku strach. Jak to malá zvládne? Zvládla to moc dobře, jen jsme jí museli dát potřebný čas. A pro nás to byla moc zajímavá zkušenost, kterou jsme si pak ověřili  i při předávání dvojčátek. Měli jsme jedinečnou možnost sledovat, jak dítě postupně získává novou rodinu a jak tato rodina získává nového chtěného člena. Viděli jsme, že se vazba dítěte dá předat, pomalu, od počátečního ostychu, až po úplné přilnutí k nové mamince. Protože každé malé dítě přilne k člověku, který je ochoten mu opakovaně a donekonečna dávat svou pozornost, péči a čas. Čas, to je to nejdražší, co můžete dítěti věnovat a co každé malé dítě potřebuje a vděčně přijímá.

A co my, pěstouni? Ani pro nás nebylo předávání hlavně těch maličkých úplně jednoduché, protože vazbu jsme samozřejmě navázali i my. Loučení přineslo i slzy, ale slzy zoufalství to rozhodně nebyly. Byla to zvláštní směsice pocitů, kde ale radost a pocit z dobře odvedené práce převládaly. Dnes, když mám možnost vidět, jak má bývalá pěstouňata fungují ve svých nových rodinách, zažívám pocit velké vnitřní odměny. O smyslu nepochybuji.

Všem kolegům pěstounům přeji, aby si té své vnitřní odměny mohli užívat co nejvíce. Všem, kteří mají možnost a moc měnit, přeji dostatek sil i osobní odvahy k boji za opravdu „nejlepší zájem dítěte“. Všechny ostatní, kteří dočetli až do konce a možná trošku pochopili, prosím, mějte s námi pěstouny trpělivost, z pohledu zvenčí jsme asi dost zvláštní lidská skupinka. Ale než se do nás pustíte, zajímejte se aspoň trošku o problém a nevěřte hned všemu, co si o nás přečtete nebo co uslyšíte. Ono nic v životě nebývá černobílé. A všem dětem přeji, abychom je my dospělí neokrádali o jejich drahocenný čas a aby žádné z nich nemuselo na svou náruč dlouho čekat, ať už je to náruč mámy vlastní, či náhradní.

Jako tečku za mým zamyšlením si dovolím použít slova terapeuta PhDr. Zdeňka Riegera a vy si prosím představujte:

„Představte si prosím, že jste malé, roztomilé nemluvně, které se uprostřed hluboké a temné noci probudilo. Začínáte si hrát s ručičkama a zároveň čekáte. Představte si prosím, že každé nemluvně, když je vzhůru, tak čeká. Čeká, že k němu přijde jeho člověk. Člověk, jehož rytmem a vůní je prostoupeno. A teď si prosím představte, že nikdo nepřichází...“

Mgr. Alena Kolářová