Před ústavy zachránila 11 miminek. Na jejich mámu si ale nehraju, říká pěstounka
Rozhovor 6. srpna 2014 18:30 | Lidovky.cz
Zdroj: http://www.lidovky.cz/
PRAHA - Oslovení jako „maminko“ nebo „tatínku“ je v jejich domácnosti zapovězeno. Ačkoli manželé Alžběta a Vratislav Hláskovi dětem nahrazují rodiče, je to jen dočasně - maximálně do roka z jejich domova zase odejdou. Průkopnice pěstounství na přechodnou dobu Alžběta Hlásková se svým mužem uchránila před ústavní péčí už jedenáct miminek. „Chystáme se na přijetí dalšího,“ přiznala v rozhovoru pro Lidovky.cz. V něm mimo jiné popisuje, jak se vyrovnává s odchodem dětí i jak nového člena rodiny zvládly přijmout její dvě vlastní děti.
Lidovky.cz: Jak jste se vlastně k pěstounství na přechodnou dobu s manželem dostala?
Péči o ohrožené děti se věnujeme již od devadesátých letech. Prvotní inspirací vlastně pro mne byla možná moje sestra, která si do pěstounské péče vzala několik dětí. Díky ní jsem začala toto téma sledovat. Pak to byl můj budoucí muž, se kterým jsme našli na začátku našeho vztahu mnoho společného právě v oblasti péče o dospívající děti z nefunkčních rodin či dětských domovů. Pěstounkou jsem se stala v neposlední řadě také díky mým rodičům.
|
Lidovky.cz: Kolik dětí už prošlo vaší pěstounskou péčí?
V 90. letech jsme s manželem pomáhali nastartovat samostatný život dětem, které odcházely do života právě z nefunkčních rodin či dětských domovů. Některé si potřebovaly jen popovídat či poradit, jiné u nás nakonec bydlely. Intenzivněji takto u nás pobývalo asi 12 dětí na prahu dospělosti. Někteří zůstali pár týdnů, někteří dokonce i několik let. Ze všech ale máme radost, protože se snaží žít opravdu co nejzodpovědněji.
Lidovky.cz: Co se pak změnilo, že jste se začali starat i o malé děti a vzali jste si je do „krátkodobé“ péče?
Když nám odrostly děti, rozhodli jsme se otevřít naše rodinné zázemí naopak těm nejmenším. Řada zkušeností i výzkumů nás vedla k jednoznačnému závěru, že největší poškození zdravého vývoje dětí vzniká při nevhodné péči v jeho prvních rocích života. Ve spolupráci se Středočeským krajem jsme od roku 2008 začali rozjíždět projekt Narodit se do rodiny, který směřoval k tomu, aby se ohrožené děti nemusely dostávat do ústavní výchovy, ale mohly vyrůstat v rodinách, byť dočasných.
Lidovky.cz: Kolik miminek jste zachránila před ústavní péčí?
Nyní odpočíváme po předání už jedenáctého miminka do jeho definitivní rodiny a chystáme se na přijetí dalšího dítěte.
Lidovky.cz: Z jakých prostředí přišly děti do vaší rodiny? Byly to děti narkomanů či alkoholiků nebo třeba děti, jejichž rodiče jim z finančních důvodů nemohli zajistit dostatečnou péči?
Ty velké děti k nám přicházely z nefunkčních rodin i dětských domovů. Miminka, o která pečujeme nyní, jsou nejčastěji děti matek, které nemají pro výchovu podmínky - trpí závislostí, nemají vyřešenou vlastní situaci, nemají partnera, finanční zdroje, zázemí, nemají potřebné kompetence pro to, aby mohly kromě fyziologické role rodiče přijmout také sociální roli rodiče. Pokud se jedná o děti z ekonomického slabého prostředí, je poměrně vysoká šance, že se podaří vhodnou sanací rodiny a rozvíjením rodičovských kompetencí vytvořit takové podmínky, že rodiče zahájit péči o dítě nakonec zvládnou.
Lidovky.cz: Které děti mají naopak nejmenší šanci vrátit se do funkční rodiny?
Nejmenší šanci mívají děti matek trpících závislostí, protože pokud nezahájily tyto matky léčbu ani v době těhotenství, je jen malá pravděpodobnost, že zvládnou léčení po narození dítěte.
Lidovky.cz: Děti mohou být v pěstounské péči na přechodnou dobu maximálně rok. Jaká byla nejkratší a nejdelší doba, kdy jste se s manželem o děti starali?
Nejkratší doba naší péče byly jen 3 týdny. Jednalo se o nalezené dítě, u kterého právní situace umožňovala rychlé zahájení procesu osvojení. Naopak nejdéle u nás bylo první dítko, protože tehdy ještě bohužel nebyla vymezena lhůta jednoho roku. Soudy tedy protáhly celé řízení na neuvěřitelných 16 měsíců.
|
Lidovky.cz: Proč jste se vlastně rozhodla pro pěstounství na přechodnou dobu a ne pro klasické pěstounství?
Na začátku pro nás byly otevřené všechny možnosti náhradní rodinné péče. Chtěli jsme však upozornit na to, že je lepší postupovat systémově a preventivně. Pokud tedy dítě, o které se rodiče po narození nechtějí nebo nemohou starat, přejde do ústavní výchovy, řeší kromě zatížení nechtěného dítěte ještě zatížení ústavní deprivací. Děti, které začínají v pěstounské péči na přechodnou dobu, mají daleko větší šanci na zdravý vývoj než by měly při umístění do ústavní péče. A protože se tomu tehdy nikdo nevěnoval, rozhodli jsme se, že zkusíme tuto novou cestičku prošlapat.
Lidovky.cz: Je tedy ještě potřebná ta klasická dlouhodobá, pěstounská péče?
Samozřejmě, že ano. Jsme proto moc rádi, že zájem o pěstounskou péči na přechodnou dobu zvedl i zájem o dlouhodobou pěstounskou péči. V některých případech se během naší péče ukáže, že se situace dítěte bude řešit dlouho. V těchto případech je třeba mít tedy dostatek rodin ochotných poskytovat dlouhodobou pěstounskou péči.
Lidovky.cz: Jak vás s manželem děti, které máte v krátkodobé pěstounské péči, oslovují?
Volíme oslovení křestními jmény. Nehrajeme si na jejich rodiče, protože těmi nejsme. Dětem ale pomáháme zvládnou dobu, po kterou se svými rodiči nemohou vyrůstat. Křestní jména se nám zdají osobnější než oslovování "teto, strejdo".
Lidovky.cz: Jak se s tak náročnou situací vyrovnávají vaše vlastní děti? Kolik jim bylo, když jste s tímto typem náhradní péče začali?
Když jsme s pěstounstvím na přechodnou dobu začali, byla naše mladší dcera v první třídě. Myslíme si, že je lépe začít až v době, kdy jsou děti odrostlé a nejmladší dítě je alespoň ve věku 8 - 10 let.
Lidovky.cz: Jak jim vysvětlujete, že u vás v rodině bude další člen, ale jen dočasně?
Naše děti jsme připravovali na to, že nebudou mít sourozence, ale že budeme pečovat o miminka do doby, než budou moci ke svým rodičům. Velmi dobře vše pochopily a přijaly. Dokonce nás až překvapilo, že když k nám přišla na návštěvu sociální pracovnice v době, kdy jsme měli v péči první miminko, ptala se jich, jestli by si miminko nechtěly nechat. Mladší dcera se na ni udiveně podívala a odpověděla: "No to by přece to miminko nebylo u nás, kdyby si ho vůbec někdo mohl nechat...". Je to pro ně ale těžké, vlastně neustále poskytují osvětu na téma této péče. Stačí třeba jen běžná otázka, kolik mají sourozenců. Zaváhají, zda mají počítat dítě, které v tu chvíli máme v péči a už vznikne otázka, jak to že nevědí, kolik mají sourozenců. Většinou pak musí vysvětlovat spolužákům, kamarádům, učitelům i dalším lidem, co děláme.
Lidovky.cz: Jak se vy osobně srovnáváte s odchodem dítěte? Máte už třeba nějakou "strategii", jak odchod dítěte zvládnout co nejlépe?
Nejtěžší bylo předávání prvního dítěte. Člověk vůbec neví, jestli zareaguje tak, jak si to představuje po celou dobu péče, jestli u něj nevyhraje přece jen touha stát se danému dítěti rodičem a ne chůvou na přechodnou dobu. Když se to však poprvé povede, už je to snazší. Připravujeme se na to, že prázdná postýlka není tragédie, protože vše dobře dopadlo, miminko má konečně svoji rodinu a prázdná postýlka je novou příležitostí pro další dítě. V tuto chvíli to tedy opravdu prožíváme jako radostnou událost. Celý proces předávání má svá pravidla, není to předání ze dne na den.
Lidovky.cz: Co je na pěstounství na přechodnou dobu to nejtěžší?
Nyní je největším problémem prodloužení lhůt díky novému občanskému zákoníku. Všichni jsou tím zaskočeni - sociální pracovníci, osvojitelé i samotní soudci. Hledají se cesty, jak v nových podmínkách celé předávání vůbec uchopit. Dříve to trvalo nejčastěji 1 - 2 týdny. Nyní i několik měsíců.
Lidovky.cz: A kromě toho?
Někdy je těžké poslouchat takzvané odborníky, kteří tvrdí o pěstounské péči na přechodnou dobu nepravdy. Když se snaží například vyvolávat představu, že někdo může poskytovat takovou péči čistě pro peníze. Pěstouni svoji rodinu a domácnost otevírají nejen svěřeným dětem, ale často i rodinám, do kterých potom děti předávají. Nemohou si podle svého plánovat volný čas ani dovolenou. Starají se například i o děti s abstinenčními příznaky, o děti odebrané kvůli týrání. Musí si stále zvyšovat svoji odbornost. Komu to připadá jako snadný výdělek, ať se do toho pustí, pokud splní další kritéria výběru osob vhodných poskytovat pěstounskou péči...
Lidovky.cz: S vaším mužem jste vůbec prvními pěstouny tohoto typu v Česku. Jak se podle vás změnilo pěstounství na přechodnou dobu od dob, kdy jste s ním začali?
Každá sociální pracovnice už dneska v první řadě uvažuje, zda není někde volná rodina. Bez kvalitní práce sociálních pracovníků by to nešlo. Ústavní řešení se pomalu stává opravdu nouzovým řešením. Ovšem původní odhad počtu rodin, který by pro byl dostatečný pro nejmenší ohrožené děti v ČR, bylo 500 rodin. Obávám se, že kvůli lhůtám vyplývajícím z nového občanského zákoníku, jich však bude potřeba minimálně dvakrát tolik. Dřív naší péčí prošly i 4 děti ročně. Nyní se stihne vyřešit situace jednomu až dvěma.
