Ministryně Marksová Tominová: Slabými místy ochrany dětí jsou roztříštěnost a nejednotnost

Ministerstvo práce a sociálních věcí patří mezi tři česká ministerstva, která mají ve svém portfoliu část problematiky péče o děti, které nemohou vyrůstat ve vlastní rodině. Zatímco MPSV vedené předchůdci Michaely Marksové Tominové muselo přesvědčovat veřejnost o nutnosti reforem v oblasti péče o děti, dnešní úřad musí především zajistit, aby se nastavené legislativní parametry ujaly v praxi způsobem, který zajistí kvalitativní posun. Zajímá nás proto, jak se současná ministryně na otázky ochrany dětí vlastně dívá.

Jak jste spokojena se současným stavem systému péče o děti, které nemohou vyrůstat ve vlastní rodině, jak jej upravila nedávná novela zákona o sociálně právní ochraně dětí?

foto: Isifa / MAFRA / Michal Šula

Hlavní změny, které novela přinesla, je nastavení závazných postupů pro práci orgánů sociálně-právní ochrany, zpřesnění podmínek pro výkon pěstounské péče a podpora do té doby nefungujícího institutu pěstounské péče na přechodnou dobu. Další oblastí bylo zavedení standardů kvality jak pro orgány sociálně-právní ochrany, které jsou díky tomu první úřední agendou v zemi, která je vázána standardy kvality, tak pro stanovený okruh osob pověřených výkonem sociálněprávní ochrany. Také byly zpřesněny podmínky pro poskytování péče v zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Všechny tyto změny systém naléhavě potřebovat, kromě značné části české odborné veřejnosti po nich volaly i mezinárodní instituce, jako např. Výbor pro práva dítěte OSN apod. Novela samozřejmě nemohla vyřešit všechny problémy, které v oblasti péče o děti jsou, a ještě je třeba pokračovat v úsilí o zlepšení nastavení mechanismů na ochranu dětí.

Co bude v této oblasti vaším záměrem: ještě měnit legislativu, anebo posilovat kvalitu a fungování sytému v „terénu“ podle daných mantinelů?

Aktuálně je třeba především pracovat na implementaci všech institutů, které přinesla novela a pokračovat ve zvyšování požadavků na kvalitu všech složek systému. Zároveň je v Národní strategii ochrany práv dětí a v souvisejícím akčním plánu k naplnění Národní strategie ochrany práv dětí zakotvena příprava právní normy, která by měla moderním způsobem upravit ochranu práv dětí. Ve schváleném legislativním plánu prací vlády je stanovena povinnost MPSV předložit do konce roku do vlády věcný záměr zákona o podpoře rodin, ochraně práv dětí a náhradní rodinné péči.

Vidíte již nějaká slabá místa?

Pokud myslíte slabá místa systému ochrany dětí, tak především jeho roztříštěnost a nejednotnost. Každá složka systému je řízena a financována jiným způsobem, řídí se jinou zákonnou úpravou. Jinak fungování novely a její dopady teď vyhodnocujeme.

Lidé z praxe si často stěžují na to, že se gesce dělí na tři ministerstva: MPSV, ministerstvo školství a ministerstvo zdravotnictví. Že by bylo efektivnější mít oblast péče o děti pod jednou střechou. Co si o tom myslíte vy?

Česká republika je jednou z posledních zemí, kde ještě stále je takto roztříštěná péče o ohrožené děti. Myslím si, že sjednocení by velmi pomohlo koncepčnímu uchopení a umožnilo lépe koordinovat jednotlivé složky sytému, efektivněji využívat zdroje, které do systému přicházejí, a hlavně nastavovat služby více na míru konkrétním dětem, které pomoc potřebují. Je to velký koncepční krok, o kterém se léta hovoří a zatím ho žádná vláda nebyla ochotná realizovat.

Část české společnosti je stále vůči institutu pěstounství nedůvěřivá. Mluví se o nebezpečí špatné připravenosti náhradních rodin, mluví se o nebezpečí častého stěhování dětí mezi rodinami a podobně. Jaký je váš názor?

Novela nastavila minimální rámec příprav pro náhradní rodiny a dále zavedla povinnost dalšího vzdělávání průběžně během celého poskytování pěstounské péče. Celkově jsou nyní nastavena pravidla tak, že je výkon pěstounské péče více sledován a případné problémy je tak možno řešit včas.

Po roce a půl účinnosti novely se ukazuje, že pěstounská péče na přechodnou dobu má v systému své místo a může sloužit určitě skupině dětí, které tak nemusí být umisťovány do ústavních zařízení. Děti se nestěhují z rodiny do rodiny, ale po pobytu v pěstounské péči na přechodnou dobu odcházejí buď do trvalé péče – osvojení nebo dlouhodobé pěstounské péče – nebo se vracejí zpět k rodičům nebo k jiným příbuzným. Za minulý rok prošlo přechodnou pěstounskou péčí 250 dětí, v současné době je již zařazeno téměř 200 rodin, které takovou péči poskytují.

Podle ankety, kterou jsme dělali, přinesla reforma nárůst administrativní činnosti na úkor práce v terénu. Souhlasíte s tím?

Novela požaduje po pracovnících OSPOD využívání standardizovaných nástrojů – vyhodnocování situace dítěte a individuálních plánů ochrany dítěte. Zpracování těchto nástrojů nepovažuji za administrativu, ale za klíčové dokumenty řídící celou další práci s dítětem a jeho rodinou. Nelze pracovat v terénu, pokud nebudeme vědět, k čemu má naše práce směřovat. Právě proto nejdřív potřebujeme na základě zjištěných skutečností vyhodnotit, v které oblasti je dítě nejohroženější a jaká opatření můžeme udělat, abychom ohrožení zmírnili nebo eliminovali. Nechceme dopustit, aby jak to bylo dříve, dítě bylo odebráno z rodiny a sociální pracovnice se o něj v podstatě přestala zajímat.

Jak hodnotíte práci jednotlivých krajů v oblasti péče o ohrožené či znevýhodněné děti, tedy jak se daří „po novu“ OSPODům pracovat s rodinami?

Vnímáme, že pro některé OSPODy byla novela vítaným posílením jejich role, dala jim oporu proto, aby se mohli intenzivněji věnovat ohroženým rodinám. Také díky personálnímu standardu se daří navyšovat počty pracovníků na jednotlivých úřadech, což bylo velmi potřeba.

Občas se v minulosti zdálo, že spory o smysl třeba kojeneckých ústavů se redukují na to, co bude s jejich zaměstnanci, zda si někdo nemyslí na pozemky či nemovitosti. Odborné hledisko šlo stranou. Právě tady jde o gesci ministerstva zdravotnictví, ale přesto: stojíte i vy za představou, že by se kojenecké ústavy postupně měly ze systému péče o děti vytratit?

Správně vystihuje podstatu problému, je třeba diskutovat o tom, co potřebují děti, ne co je v zájmu zaměstnanců zařízení. Pokud se na existenci kojeneckých ústavů podíváme z hlediska dětí, které tam jsou umístěny, nelze než konstatovat, že péče poskytovaná v ústavní formě má své limity v naplňování základních potřeb dětí. Zejména potřebu blízkého a bezpečného vztahu, dostatek individuální pozornosti není možné v běžném denním režimu ústavních zařízení zabezpečit. Přála bych si proto, aby bylo možné zajistit všem dětem péči v náhradním rodinném prostředí. Vím, že se to nemůže podařit ze dne na den, ale právě proto je třeba intenzivně pracovat na tom, aby to možné bylo, protože čas dětem běží mnohem rychleji, než nám dospělým. O zaměstnance ale strach nemám – kojeňáky, které pochopily změnu, se otevírají veřejnosti, transformují se na dětská centra, jesle, mají ambulantní služby pro rodiče a jejich děti...

Stalo se téma, o kterém mluvíme, tématem nějakého Vašeho jednání s kolegy ministry ze školství nebo zdravotnictví? Chystáte se na něco takového?

Zatím jsme si řekli pár vět jen neformálně, na takové jednání se ale v blízké budoucnosti chystám.

Předchozí reprezentace MPSV slibovala doplnit novelu zákona o celostátní informační kampaň, která by vysvětlila nový přístup státu, smysl pěstounství, ukázala, proč je trend nezavírat děti pokud možno do ústavů. Nic takového se nestalo. Chystáte se to napravit?

MPSV realizuje kampaň Právo na dětství, v rámci které je prostor pro všechna zmíněná témata. Ve dvou pilotních krajích (zlínském a královéhradeckém) již probíhá osvětová kampaň k náhradní rodinné péči. Souhlasím, že osvětová vysvětlující kampaň je velmi důležitá.

 Mgr. Michaela Marksová Tominová, ministryně práce a sociálních věcí

Dlouhodobě se zabývá rodinnou politikou, dětskými právy a problematikou rovných příležitostí. V letech 1 997-2004 pracovala jako ředitelka pro styk s veřejností v obecně prospěšné společnosti Gender Studies, v letech 2004-2006 vedla odbor rodinné politiky na Ministerstvu práce a sociálních věcí a od dubna 2009 do září 2010 byla ředitelkou odboru rovných příležitostí ve školství na Ministerstvu školství. Od srpna 2010 byla stínovou ministryní pro lidská práva a rovné příležitosti ve stínové vládě ČSSD. Narodila se v roce 1969 v Praze, vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Hovoří anglicky, německy a rusky. Je vdaná a má dvě dcery.

30.6.2014

Autor: Michal Růžička

Zdroj: www.souvisime.cz